Filipina Velserova.

Ještě jednou v blýskotavém zlatu

zaplanuly věže hradu Křivoklátu.

Slunce haslo; do lesů a houští

soumrakem již snivá noc se spouští.

V hradní jizbě, na západ co leží,

krásná žena v loktech dítě svěží,

jako paprsk slunce zachycený,

houpá, chová klenot drahocenný.

Podál z šera, jako pavouk z příze,

lehce hlavu v ruce složenou

statný muž k té ženě v bílé říze

ve snách lásky zvedá blaženou;

její zrak však růží přelet stíhá

ve vlnivém rouně oblaků:

„Choti můj, dnes stín za stínem zdvihá

slzu maně žhavých do zraků,

dech se tají, minulost se vtírá,

studená jak křídlo netopýra.“

„Snílku můj, ať minulosti clona

strhána jest bouří přemnohou,

přítomnost hle, růže plná, vonná,

dítko smavé našich u nohou. –

Vzpomínáš, jak v německém kdes kraji,

krásou záříc hvězda vítězná,

zvábilas mne lesklém při turnaji

v kouzla lásky sladká, líbezná?“

„Vzpomínám, ba vzpomínám i dále,

jak té lásky bílé plachtoví

doplout, přistát k nebetyčné skále,

nemohlo se blížit otcovi.

Vzpomínám, jaks vyděděn byl z rodu

lichých mravů krutým příkazem,“

„tys jak opět vše uvedla v shodu

líček svých a oček obrazem

na otcovském, na Ambraském hradě.“

„Ó té cesty příkré, trnité!

Jako dnes žár zmíral na západě,

hvězda první plula v blankytě,

v duši mé však, v srdci ženy tvojí

vlny šumné plny úskoků,

žal a strach a láska v divém boji

k slednímu se hnaly útoku.

Celou noc jsem z chatky u horala

prosby zbožné k nebi vysýlala;

a když slunce na Alp bílém sněhu

zjevilo se v oranžovém šlehu,

silna láskou s hor příkrého svahu

kráčela jsem k otce tvého prahu.“

„A můj otec brzy mračné tahy

v úsměv smíru povyjasnil blahý,

kdy tě v šatu poutnice jen prostém

na svém hradě nezvaným zřel hostem,

kdy tvá slova v lásky žhavém proudu

vzývala jej k poslednímu soudu

nad námi; bůh pohnul srdce jeho,

v milost přijal syna ztraceného.“

Za té řeči, z hloubi jako země

přitlumená bouře vichoru,

zpěv zazníval dusivě a temně

zevnitř hradu v jizbu nahoru.

Zachvěl ret se v lásky palném dechu:

„Co to za zpěv?“ – „Kacířů dvou Čechů.“*) –

Právě luna na svém nočním letu

nade jizbou stála v blankytu,

v oku ženy, jako rosa v květu,

zachvěla se slza soucitu.

V těsné kobce na slámě a zemi,

bez hnutí jak živá mrtvola,

Jan Augusta v dumách sedí němý.

V husté tmě zrak jeho plápolá,

jak dvé uhlů, jež mu v konec zbyly

z ohně nadšení a jaré síly.

Černá říza vlaje kolem boků,

černá jako chmura v jeho oku,

jehož řasa zpola přimklá jemně

množí stínů křivolakých plémě

slétající oknem, děrou úzkou

na zeď kobky černavou a kluzkou.

Temněji však hlavou zšedivělou,

než ty stíny, stvůry temnoty,

k mozku žene krev mu v žilách vřelou

osud bratří, osud jednoty,

drahých bratří po způsobu šelem

od svých krbů štvaných nepřítelem.

Třináct let již v okovů zde trýzni

marně po svobodě, marně žízní,

třináct let již drahých vzdálen bratří,

zda je vůbec v životě kdy spatří?

Zachyt’ vězeň těžkou hlavu dlaní,

minulost jak tepna bije v skráni.

Nadšen věrou obrozenou, čistou,

jako plavec loď svou jedinou,

obec chránil rukou pevnou, jistou

před nástrahou, lestnou písčinou.

Jaké štěstí! celé svoje žití

v jedinou jen vtělit naději:

bratrstva že jednou v šlépěji

celé Čechy pravdou tou se vznítí,

která bratří nehynoucím světlem

dávno vedla v nauky jejich Betlém.

Ovšem nyní naděje, ta tucha

ratolest je uvadlá a suchá,

zastánce pak její k smrti zmořen,

jako dub, jenž podťatý má kořen.

Ale přece v upomínek noci

bílá hvězda plane s vysoka,

v zlatou síť jej obepřádá mocí,

z duše loudí slzu do oka.

Vidí ve snách, v dětství svého záři,

temné oko, řasy hedbáví,

smavé rty a bílou, dívčí tváři,

vlasů příval černě blýskavý –

Byla krásna; jako útlé snítky

rostly spolu, znaly se co dítky,

což tu divu, že jak horský pramen

z jejich duší lásky šlehl plamen?

Než on záhy v blaženosti míru

jinou viděl hvězdu v obzoru,

viděl v boji uhnětenou víru,

tyče klesat svého praporu

v houfech vrahů bojujících kolem –

zřek’ se lásky, stal se apoštolem

až se octnul v koby této plísni. – –

Ale její srdce nadšené

zalehlo, jak bouře divou písní,

v sklepení až toto kamenné.

Jednou v noci jako anděl boží

skláněla se v slzách k jeho loži,

od jednoty, bratří zprávy nesla

a pak v pláči k nohám jemu klesla.

Nyní zvěděl, jakou ona cenou

dobyla si k němu přístupu,

ze žoldneřů v hradě zástupu

jednoho se družkou stala, ženou. –

Od té doby posel věrný, jistý

na jednotu obstarával listy,

biskup opět řídil obec radou,

až vše náhle objeveno zradou.

Neuzřel jí více; ale sedm roků

horká slza pálila jej v oku,

až tu výheň čas hojivý zhasil,

sněhu bělostného u vlas nasil.

Dnes však opět po tak dlouhé době

tváře její krásná, nevinná,

u větší se zjevuje mu zdobě,

duch nadšený, mysl hrdinná.

Přemítá, zda štěstí volil pravé?

s takou láskou, s takou bytostí,

vzdálen boje, nenávisti dravé,

mohl žíti v blahé milosti,

mohl klidně modliti se k Bohu,

aneb v cizí stěhovat se lán,

kdežto nyní spoutanou má nohu,

k smrti jest již znaven, udolán.

Pojednou slyš! před sklepením hlasy!

to snad pochop – doba večeře,

zaskříp’ zámek, v záři plné krásy,

vlasů plavých slunné nádheře,

v záři smolnic, v zlatotkaném kroji

Filipina jak sen živý stojí.

„Muži nešťastný! znám tvoje žaly,

úděl žití tvého žalostný –

pro ten život strastí neskonalý,

v svátek velkonoční, radostný,

ulevit chci okovy, tvou bídu!“

Vypjal vězeň vráskovité čelo,

slovo na rtech šeptem se jen chvělo:

„Paní mocná! v židovském kdys lidu

každoročně o Veliké noci

jednoho vždy vězně ze své moci

pouštěl vladař; za to prosím tebe,

krále svého, milostivé nebe.“

Brzy potom v slunný, jarní den

Augusta byl opět svoboden.