FILM

Miluji také film, když bláznivě letí,

pobádán biči zběsilé hudby.

Zpívej mi, vodopáde věcí a lidí, stromů, strojů, dětí,

když se tak řítíš mezi břehy věčně dvojité sudby

světla a stínu.

Měňavý světe, miluji všelidskou domovinu

a všecko nenávidím, co nás násilně dělí.

Zpívejte kavalkády, jízdy, plavby, lety,

jste vichry života, a já jsem keřík jmelí,

s vysoké jedle zírám v divoké světy,

a vy se o prsa opíráte mi

prudkými dlaněmi.

Měňavý výtažku světa, světe kondensovaný,

světlem a stínem modelovaný,

jak ševelíš, zpíváš, vzlykáš a řveš,

ač němý!

Jak řítíš se, potácíš, plyneš a jdeš!

Života stromem zatřeseš,

že větvemi všemi

padají plody

po svahu travnatém, do čiré vody,

ulice, tratě a stezky jsou jich plny,

moří a jezer je houpají vlny,

činžáky, dílnami, chrámy a paláci

válí se jejich příval,

ticho i hlomoz, páni a žebráci,

na nebi Otec sotva by asi zíval,

ctnost je tak rudá a zločin tak bílý,

instinkty kalkulují a rozum šílí,

činy jdou po špičkách, sny lomcují závěsy,

nad vodou chvěje se vrbový list,

láska se červená, zelená se nenávist,

země se objímá s nebesy.

Ba, miluji také film a hlavně americký,

ne román sentimentální, ale svět, jenž pádí.

Čím srdce tvého křeč, můj mravenečku lidský,

v tom veletoku úžasném, jejž mechanismus svádí

na malý čtverhran, plátna bílý kus!

Co vše jsi stvořil, zbudoval, uvedl v chod a klus,

oh, Muži!

A co jsi vztýčil, natáhl, rozvedl všemi směry!

Leč v prostřed toho jak dvé rudých růží

tvé srdce kvete a srdce tvé ženy

v přízemí, větrům, bouřím krutě vystaveny.

Spojil si kontinenty, ostrovy a moře,

zapomněl’s národy a rasy spojiti,

vysušíš močály, nikoli bídy hoře,

a ve filosofech se umíš zastkvíti,

ač v zákonech jsi pouhý starý troup

a srdce svoje dáváš pod chomout.

Ty historky jsou k smíchu; vraždi se, když chceš,

pro pověry a předsudky, pro mamon, blud a lež;

já trpěl, trp, jak já měj v lásce, v nenávisti,

jen život nechať jako kulka vypálená svistí

přes hypochondrie.

V tom, co jsi stvořil, sebe poznáváš,

přírodu silnou k tomu jako požehnání máš,

buduj a trp, čin tě přežil, čin tě přežije,

z nich jen si budoucnost své štěstí uvije,

jak věnec kolem čela

moudrá a skvělá.

Širý a frenetický život do tváře mi sálá,

svět shora dolů se vším jak věčný poutník kývá,

zjeví se, mizí, usměje se, zapláče,

zatím co alejí kavalkáda cválá,

vlaky a auta, aeroplány se řítí,

žena se uchvacuje, detektiv se dívá,

zamlklé lesy táhnou a pole, jež čekají oráče,

prérie, silnice, mosty, tunely,

člun pluje po jezeře, fabrika svítí,

dnes na italském pobřeží jsme,

k Budhovi v Kamakuře půjdeme snad v neděli,

slunce nám zpívá, vítr vlá – oh, internacionalisme!

Má vlasti, krasavice v středu krasavic!

Můj světe, globe! Rodáku! Člověče!

Naděje ruměncem třísní mi vpadlou líc,

med smíru tuším, jenž se rozteče,

krev socialismu, jež vykoupí občanství,

úrodu bez panství.

A přece jsem jen keřík jmelí na vysoké jedli,

vichry mne bijí v prsa a přijdou, by mě zvedly,

utrhly, zvedly, mrštily mnou o zem –

zahyneme také pod lomozem.