Filosof lichý.

Věrouka, mravouka –

kdo ji tobě v duši vnuká?

Pro neosvícený um

mnohým jest jak větrů šum;

um ten až tam nedozírá,

kde se jeví v Boha víra.

Mudrák jenom tomu věří,

co svým chabým smyslem změří.

Co svou dlaní neohmatá,

kolem toho slepě tapá;

tvor mu znám a vítán jest,

Tvůrci nevzdá žádnou čest;

nezkoumá nic výš a šíře,

pudem řídí se jak zvíře,

těší ho to velice,

že má původ z opice.

Téměř jako zvíře žije,

do Zjevení směle ryje,

ano, on jest hrdinou

před poslední hodinou;

až ta se mu opoví,

jak mu bude, rekovi?

Uvidí, že chybně soudil,

v pustinách že duchem bloudil,

sám že sešel na scestí,

jiné lákal v neštěstí.

Ba i vlastní syny, dcery,

za sebou vzal v oblak šerý.

Až jen přijdou trapné doby,

uvidí svět jejich mdloby,

zpozorují v tmách že sedí,

ustrašeně k světlu hledí;

svedl je tam otec sám,

nevědí teď, kudy, kam.

Prospívaje zemským věkem,

stává-li se větším rekem?

Mudráci, jenž za ním jdou,

statnějšími reky jsou.

Nevěrec až na věčnosti

přesvědčí se o žalosti,

do níž rod svůj uvedl,

a s ním smutně usedl.

Bůh dá, že snad jeho děti

vyléčí se z hrozné sněti;

navrátí se k víře zpět,

jížto blažen byl jich děd.

Co dá matka dětem v duši,

otec navždy nerozruší.

Jeho žáci, ubožáci,

poznají té vědy láci,

až jen přijdou do života,

pravda se jim zablýskotá,

k Bohu se zas navrátí,

neštěstí své ukrátí.

Na posteli otec leží,

lékař dí: že vstane stěží;

obrací již oko v sloup,

duše vniká v pravdu hloub;

matné tělo leží v loži,

duch zří nové světy Boží,

zamodralý jeho ret

počíná se lehce chvět:

„Aj, ty skvostné zahrady –

stromy v květu bez vady –

a těch pestrých ptáků zpěv –

netušený pro mne zjev –

A ta krása toho kvítí –

duše vůni slastnou cítí.

K novému se blížím světu –

z každého tak soudím květu.

A zas jiné úkazy –

vážné vidím obrazy –

plesají mé útroby –

zírám známé osoby.

Rudé, bílé, modré šaty

zlatým pásem sličně spjaty –

převelebné postavy –

bez tíže a únavy.

Všem jim z ušlechtilých tváří –

převelebná radost září! –

Tam hle vidím otce svého

a tam bratra nábožného –

tu zas vážné učitele,

slyším písně přeumělé –

Milá choť má jasné oči

přeupřímně ke mně točí.

A zde? Ó ta radost sladká –

nábožná a moudrá matka –

aj, jde ke mně blíž a blíže –

ruce nese v způsob kříže,

zraky v Boží slávu noří

a hned pokorně se koří;

laskavě mi pozdrav kyne –

a již patřím věci jiné –

Dubová se rakev veze – –

Dobří lidé: kněze, kněze!“

Studený pot kryl mu čelo,

na loži jest mrtvé tělo;

duše vzlétla v nový svět,

učenec se přestal chvět.

Kde kdo kleká na kolena,

každý pláče, kvílí, sténá,

děti po mnohém dnes čase

v nábožném zas tonou žase.

Měl-li otec, Bohu dík,

šťastný, jasný okamžik?

Snad svých bludů litoval,

odpuštění hříchů vzal!

Kriste, zjev Své lásky div,

suď a buď mu milostiv!