Filosofům nad mrtvolou sebevraha.

Že nečekal, až sletí smrť mu sama k skráni,

že dřív ji volal k sobě duší rozervanou –

teď nad mrtvolou jeho přátelé se sklání,

jichž řeči filosofií přeskvělou planou:

„Toť šílenství se v mysl vloudilo mu chorou,

že skutku toho dopustil se mezi námi –

jen člověk mohutností ducha slabou, sporou

boj nepřekoná šťastně žití nad vlnami!“

Ó stranou od mrtvoly, krkavci vy chlubní!

Vy zoufalství jste věru nikdy nad prohlubní

nestáli zničeni a nevíte, co volá

z té propasti zející. Kdož z vás neodolá

zuřivým vlnám, sedíte-li v pevné lodi

a chladně zříte jen, jak nešťastník se brodí

v prohlubni vln, jsa zemdlen, chorobného těla,

jak marně pracuje v nich ruka jeho smělá,

by v připravený hrob neklesl chvíle příští –

vy zříte hroznou vlnu, nad ním jak se blyští,

jak svírá ho a s ním juž v prohlubeň se řítí – –

však proti miliónům jedno co jest žití!?

Ó stranou, stranou! Teď mu nabízíte vesla,

když schvácená juž bytosť jeho vlnám klesla?

Vy voláte: „De mortuis nil, nisi bene!“

a na to spousta planých výčitek se žene

z úst vašich na mrtvolu, která neodpoví.

Ó kéž by odpovědít mohla těmi slovy:

„Že nemusil jsem zemřít, máte přesvědčení?

Vždyť tonoucí prý chytá se i třtiny,

když žíti chce. Nuž, slyšte případ trochu jiný:

což však ni třtiny té když ve vlnách juž není?“ –