FIN DE SIÈCLE

„Klekání odzvonili, půjdem’ také spat.“

Tak řekla bába. Seděli si před chalupou.

Tři sirotci. Kluk malý, mlčev posavad,

se táže: „Babičko, na věži zvony, snad

ty nejdou spat?“ a hledí před se s tváří tupou.

„Ba také jdou, vždyť zvony srdce mají,

co radost je, co žalost, zvony dobře znají;“

a vzpomněla na dceřin pohřeb před rokem.

Děvčátko, jež babička zvala prorokem,

se ozvalo: „Já zvonka znám, jenž jistě spí,

to zvonek pták.“ – „Máš dobře, holka,“ bába dí,

„mlaďátkům očka zatáhnou se blanou,

natáhnou nožičky a lehnou stranou.“ –

Hoch zase: „Kdo jim očka zatahuje?

Tatínek?“ – Bába na to: „Dobrý Pán Bůh sám.“

Na klínu báby bucle – Véna sluje –

prstíkem tlustým ihned ukazoval tam,

kde měsíc v ouplňku nad borem stál,

a ,Pámbu‘ žvatnuv, Véna oblažen se zdál.

Lesk luny lil se jako stříbra proudy,

osvítil střechy, stromy, potok, hroudy

a všecky hvězdičky se vyrojily

a mléčné dráhy pjal se oblouk bílý.

Hleděli vzhůru: „Maminka tam chodí

a dívá se, kdo k dobrému se hodí.“

Šli spat. A hodně pozdě otec rodiny,

když spali všichni, přišel také domů.

Dovedným dělníkem byl v tvrdém lomu,

kde granit lámali na blízku dědiny.

Uleh’ a ve snu viděl spousty lidu

a lidu soud a bouř a krev a plameny

a kterak on, když koule kolem zafičí,

se svými druhy stojí v mužném klidu.

Pak pochod. On s pozdviženými rameny

jakéhos pána hlavu nese na tyči.