FINALE SBÍRKY „ZAVÁTÉ STEZKY“.

Já nikdy nebyl synem Štěstěny,

u kolébky mé ta se nestavila,

já projít musil ledy, plameny,

vše nebi urvat musila má síla;

tož nediv se, že v nic již nevěřím,

co náhodou by v klín mi mohlo spadnout;

že raděj v křemen pěstí udeřím,

než chtěl bych nad uvadlou růží svadnout.

Syn práce jen a tuhých zápasů,

i skývu chleba urvat jsem si musil,

znám trudy Heraklův i Atlasů,

a dlouhý boj ten skoro se mi zhnusil.

Mé dílo ční zde. – Popřít lze je snad,

však odčiniti těžko – půjdu dále,

buď zhrda, úškleb, zapomnění, chlad

mým údělem, je ryto v Žití skále!