finale V komůrce srdce

A smuten vracím se ze zmatků světa

v komůrku srdce,

kde se stěny hledí mi vstříc

můj Ukřižovaný.

Je krví zbrocený celý,

však pohled Jeho

vždy stejně je vlídný.

K Němu svůj upírám zrak

a modlím se vroucně

za sebe, za vlast,

za všecky lidi...

A vedle Ukřižovaného

má Madona bílá,

tak krásná, tak krásná a milostně snivá,

se stěny komůrky na mne se dívá...

Ó, Paní, má Paní, má Dennice bílá,

jakou to sladkost jsi v duši mou vlila!..

Tvé milostné oči jak září mně vstříc!..

Tvůj milostný úsměv jak jasní Tvou líc –

a jasní vše kol:

i smutek i slzy i nejhlubší bol...

Ó, Paní, má Paní,

nechť cokoliv raní

a srdce nechť krvácí v krůpěje rudé:

Tvůj úsměv přec svítí v mé zahrady chudé!...

Ó, Paní, má Paní,

nechť cokoliv bude,

Ty vždycky a všude

buď Madonou mou,

buď Madonou mou!...