FINÁLE.

Je konec. Honem něco na autora!

Čím okřeje víc česká duše chorá,

než cituje-li, co mu kdo kdy řekl,

čím po něm hodil, praštil, mířil, sekl?

Nuž, přehrabejte staré časopisy,

ctihodné revue, lejstra z anno kdysi,

žeň našich dnů též hodna povšímnutí,

i satirici k pozornosti nutí –

jen hledat! Hledat! Pak se citát vplete

(a k tomu ovšem zvlášť se hodí Goethe!)

dál neomylnou bývá u nás ranou,

že autor kráčí s tou neb onou stranou,

též z jeho knih lze ukázati zoru

jak sám se dostal s sebou do rozporu –

nu, nebudu snad recepty zde psáti,

jež máte takřka v prstech, lidé zlatí?

Je svatá pravda: co svět světem stojí,

nemoci všechny nejlépe se zhojí,

když utrhne se chirurgovi hlava –

tož hlavu sem – pak pánubohu sláva!

Je konec. Zdráva buď ta naše bída!

Promluvíš k mozku, a žluč odpovídá...