Finale.

Snad je to tichý léta sklon,

snad je to klidný podzim již –

života vážný, dumný ton

den za dnem táhne ke mně blíž

Ať to, či ono – těší nás

ten dávno vytoužený klid,

my měli mračný bouřný čas,

teď máme mírný zlatý svit.

V něm chvilkou zablýskne to sic,

však bez děsu a bez hřmění –

je to jen záře blýskavic,

jež neruší nás ze snění.

My měli máj; byl jeden ples

pln vůně, zpěvu, překrásný –

však kdyby se nám vrátil dnes,

my víme; byl by nevčasný.

V něm často žárem zemdlel zrak,

v něm se jen touhy dráždily

a vůní, leskem často tak

duch býval těžce opilý.

Je po všem. Nynější náš smích

je úsměv bez všech hlaholů,

avšak i slzy ve zracích

už tekou zcela bez bolu.

Ať se svět bouří, víří, rve,

my rádi jdeme z něho zpět

ve čtyři stěny jizby své,

v náš malý, drahý, klidný svět.

Jak rádi máme chvíli tu,

kdy tma vše skrývá dokola

a na podlaze ve kmitu

zář z kamen mocně plápolá!

Jak rád tu hovor zapředu

vždy milý, třeba bez krásy:

co bude zítra k obědu,

jak bídné venku počasí –

A není to snad duše rez –

čas přísný chce to takto mít:

máj bouřný vůni má a ples,

a říjen snění, ticho, klid.

A kdyby nyní pomalu

i zima zlá už přišla k nám,

vím, že se člověk bez žalu

jen usměje svým šedinám.

My víme: přijde. Přijde i

ta smrť, jež obrátí nás v prach,

však touto nutnou ideí

se neděsíme ani v snách.

Až přijde jednou chvíle ta,

viď, půjdem s klidem v nitru svém,

vždyť v mocné hymně života

jsme byli notou, výkřikem,

a nežli vyzněl výkřik ten,

jsme vpili všechno duší svou:

lesk jitra, zamračený den,

pak západ s krásnou záplavou...