FINALE.

Tak často se to stává těm,

kdož bydlí blízko hřbitovů

(jde téměř denně průvod kol

a davy v šatech smutečních,

v jichž vážný krok sbor zpěváků

pohřební recituje žalm),

že zvyknou na zjev pochmurný,

na černá roucha obřadní,

na slzy těch, již zoufají,

ba zapomenou docela,

že vezou kolem mrtvolu,

a v myslích jejich utkví jen

rozžatých svěc plam mihotný

a oranž světel pochodní,

voňavých květů věncoví

a hudby měkký, tklivý spád,

až zdá se jim, ne pohřbem to

že kráčí dav ten ztruchlený,

však ke slavnosti tajemné,

jíž smrtelní v svém životě

vždy jednou jen jsou přítomni.

Pak z domů svých vycházejí

i proletáři básníci

a za průvodem truchle jdou

pohřební hudbou zmámeni,

do divných zkolébáni snů,

jak náměsíční na hřbitov

jdou v podvědomém tušení,

žeť opravdový klid jen zde,

v tom všeslitovném náručí

soucitné země provlhlé.