Finale.

Já skloněn nad srdcem svým v propast srdcí hleděl

a naslouchal jsem toužně všechněch srdcí lkání.

Mně mračno mluvilo i moře v jitra vzplání

i bratr pták, jenž s písní u mé harfy seděl.

Ruch všedních pracných dnův i zářné ticho neděl,

já slyšel hymnu hor i tiché znění plání,

jásoty andělské i ďáblů vzteklé řvaní –

a co jsem zaslechl, to zde jsem napověděl.

Vím, tupec lhostejně mou plachou píseň mine,

jak lhostejně kol řeky jde, jež v dálku plyne.

Jen ČLOVĚK vyslechne a stiskne moji dlaň.

A řekne: Srdce člověka zde krvácí a zpívá.

Pak SATAN přichází, v mých veršů roj se vrývá

a provaz plete z nich, by pověsil mě naň.