FINALE

Zač se ještě modlím dnes a zač se modlit budu:

za klid duše Tvé a za osudu pousmání.

Jenom tím se chvějí moje rty v tom tichém trudu,

když se večer žití hustou mlhou ke mně sklání.

V cizích polibcích bys nalezla mých zapomnění,

v cizích loktech více tepla, než jsem já moh dáti,

v cizích slovech nové kouzlo, hudbu nových snění,

aby každý podzim moh Ti novým jarem vzpláti.

A pak po letech snad jednou ve adventním šeru,

když se modrý smutek rozloží nad pustou plání,

abys šťastna sklonila se nad svou spící dceru – –

Mé rty jsou němé už a nemají víc přání. –