FINALE.

Ztichla ústa. – Duše nesmlčela

z toho nic, co chytře skrývalas.

Polibky ti trhám s proradného čela,

víš, ty nejprvnější, s bledých tváří, řas. –

Ach, že nelze úctu míti nadál –!

(Láska zůstane jen těžkým snem.)

Se stromů list poslední již spadal.

Zemřelas. Znamená: nejsi a já jsem.

Nechci znáti choutky tvoje slední:

vášnivě na mukách mých se pást. –

Zevšednělas. Žalostně. Den ke dni. –

Na rov čerstvý mládí své jdu klást.

Nic mi nepraví již výraz bolu

na tvé tváři, vylhaný tvůj žal. – –

Nejkrásnější vše si strhla dolů!

Chtěl bych nenávidět, jak jsem miloval!

Strašná slova ústa říc se brání. –

Tisíc věcí ve mně zabilas.

Rozkoš vteřiny – ach, věrné milování. –

Chce se mi tak z duše smát se zas!

Proč nebylo síly prchnout všemu,

ruku v ruce se mnou vzdorovat –?

Život nový? – Nevěřilo se mu.

Půvab byl v tom: lhát a lhát a lhát!

Zůstaneš, kde jsi! Ó třikrát běda,

žes to vyřkla dříve, nežli já – –!

Prokletí? Ach ne, to klid mi nedá. –

– Wertherova lásko zrazená! –