FINALE.

Je láska naše prokletá,

oh, vykrvácí do léta

a divé její bolesti

zde nikdo, nikdo nepomstí!

Náš žár byl příliš otravný

a příliš hrdé naše sny

a z našich srdcí ubitých

blín příšerné své květy zdvih’.

Hle, konec! Vrby smuteční

nad shnilou vodou truchle ční –

a dole sráz, kam dospěli

jsme mdlí chorými pocely!

Proč zachvíváš se v závrati?

Oh, nic se zpět už nevrátí

až pohltí nás rokle ta...

Je láska naše prokleta!