FINALE.

Za řadu let, až žití mého třpyt

co šedá čmouha objeví se zraku,

až srdce znavené se bude chvít

jak lupen olše v podzim za soumraku,

až verše, láska, celý život můj,

celá ta malá, sladká existence,

sesmutní, zchladne jako stará thuj,

až z palmového, zeleného věnce,

jejž děvčátko mi dalo na scéně,

nic nezbude, než dráty rezavící,

až času zub se zatne studeně

do ulekaných, překvapených lící,

až nejen láska, nejen verše mé,

ale i zdraví, renomé a kapsy

v to jedno jitro smutné, sychravé,

si přiznají, že ocitly se na psí,

až nepotřebný, chudý, starý muž

své knihy prodat půjdu incognito

a řeknou mi: To z módy vyšlo už,

nemůžem’ koupit, je nám líto, líto –

až, mužík breptavý a bezzubý

a vyschlý už a scvrklý, popelavý,

poslední sloku, sloku záhuby

si breptat budu kdesi u Vltavy,

až smrtelná mne chytne pochyba,

zda poetou jsem vůbec býval kdysi,

až soustrastně mne žena zulíbá

a řekne: Staroušku, jdi, ulehni si –,

až zdánlivě už všecko pomine

a na pensi už celý, celý budu,

přec zaměstnání jedno nevinné

by bylo s to, mne vysvobodit z trudu.

Stanu se průvodcem cizinců.

Na hlavě kastor, v kapse houstičku

a bambusovou hůlku v staré paži,

rychlíky všecky maje v malíčku,

každého dne si vyjdu na nádraží

a turistům, kdož přišli z ciziny,

by prohlédli si pražské památnosti,

dám k disposici svoje hodiny,

své staré, pensionované kosti.

Budu je vodit. A tam nahoře,

až obepíšu oblouk scvrklou rukou,

až uslyším, jak v němé pokoře

cizincům srdce udivením tlukou,

až stověžaté město pod námi

se rozšumí jak hudba pohádková,

až barvami nás spije, omámí

kvetoucí Petřín, stráně od Strahova,

až uvidím, že všichni podlehli

společné, tiché, tajuplné touze,

že Britu slzy v oko veběhly

a Němec slzou hledí na Francouze,

pak tento div, ta Praha šumící,

to kouzlo snů, jež proudí od Petřína,

vrátí mi na mžik sílu mizící,

jak napil bych se šampaňského vína,

a moje ústa stará, zapadlá,

vyschlá jak zašlé, vyprahlé dno toku,

pyšně a slavně řeknou: „Voilà!“

Najdou zas dávnou, mladou svoji sloku.

A potom, na konec, až s cizinci

se ubírati budu na nádraží,

až dávati mi budou po minci,

tu potřesu jim vděčně starou paží

a řeknu. „Ne, nic. Já šťasten byl.“