FINALE.

Sem čerstvé růže přinášejte v náručích

a sypejte je na vychladlá, mrtvá naše těla –

anebo ne, ne, růže nepřinášejte,

je vůně jejich příliš omamná, když umírají –

vlčího máku natrhejte na lukách

a velkých blatouchů a zvonků, kopretin,

a v polích koukole a chrpy mezi klasy –

ty prosté květy ona vždycky mívala tak ráda!

A neplačte a nezpívejte ty své smutné písně!

Jen v kruhu usedněte, bílé panny, kolem nás

a vzpomínejte na ni jen, jak byla krásná,

jak byla dobrá, oddaná a čistá, vaše sestra,

jak velká byla v tom, co dovedla mi dát,

a v tom, co všecko protrpěla se mnou.

Tu bolest její lásky nejvíc připomínejte si,

na smutných cestách se mnou ona příliš trpěla

a příliš pusté byly končiny, kam oddaně šla za mnou.

A na západě den až dohoří a za řekou

z par bude stoupat velký měsíc stříbrný,

až dveřmi zavřenými vejdou první stíny noci,

nerozžehejte kolem nás ty bledé svíce –

tvář její příliš podobna by byla mrtvole

a v stínech důlků zapadlé by měla oči.

A taky okna na noc nezavírejte

a žádná z vás tu nezůstávej na modlitbách –

noc bude slavných tichem svatá, hluboká,

od hvězd až k zemi prostor naplní svým tajemstvím,

a v oživených našich zornicích jak v cisternách

se budou z dálek nová, velká světla zrcadlit.

Od zraňující hmoty odpoutaní vězňové,

my splyneme s tím harmonickým souzvukem,

v tom smíření, kde lásky ani nenávisti není,

v tom tichu, ničím, co je lidské, nepotřísněném,

dva stíny, hlasy dva umlklé věčným mlčením.