FINALE.

Až jednou zemru, pohřběte mě

kdes v hlubokém a smutném lese,

tam nedotknuta voní země

a v hlubinách se touhou třese.

Mé srdce v mukách jásající,

jež nesmrtelnou láskou plálo,

to spalte v popel na hranici,

by v úzké rakvi nestlívalo.

A se zemí, z níž rostou růže

a konvalinky, chrysanthemy,

prach srdce mého slučte úže,

ať v nových jarech rozkvete mi.

Když vesna hřála, duše plály,

ty vonné květy ve svém mládí

jsme oba tolik milovali

a v květech těch se měli rádi.

Ať srdce mé tím květem bílým,

až Ona přijde k mému rovu,

Jí řekne, že i v hrobě šílím –

a ve dlani Jí svadne znovu!