Fingalova jeskyně.

Zvučí to, kvílí... A vlny lkají sšeřenou slují.

Umdleně pláčí vybledlé báje modrými hlasy

odkvetlých tužeb, pohřbených kdysi v propastech vírných.

Lehounce slyším krápníky zvonit z klenutí sluje...

Zvučí to temně... Hle, moře zvedá stříbrné vlny!

Roste a topí znenáhla celou modravou sluji.

Slyšíš tu píseň, tu tesknou píseň bojácně sladkou,

stesk Báje, která umírá tiše v daleké zemi

neznámých moří, kde leží sníh a nic nemá srdce?!...

Ty bledá sestro, již v útlém věku vyhnali z domu

a která záhy v třeskutém mrazu poznala bídu,

slyš, temné moře, jež tesknou nocí žalostně sténá

chorobnou něhou po tobě, zlatá Princezno moje,

v jeskyni modré, kam padá dlouze čarovný měsíc.

Vidím tě v dálce, zdrásány tvoje bělounké ruce,

fantome lásky, melancholická milenko noci. –

Oh, kdybych mohl provázet tebe trnitou cestou

a krví svojí napojit tvoje vypráhlá ústa,

smutné mé srdce zachvělo by se nejvyšším blahem. –

Zvučí to, kvílí... Hle, moře zvedá stříbrné vlny!

Pozvolna topí celou tu šerou, kvílící sluji.

Slyšíš ten nápěv, plačící teskně modravou nocí?...