FINIS MUNDI

Ó, dívej se na blankyt nevýslovné něhy,

jímž táhnou oblak různotvárné sněhy,

a hltej Orionu obraz velkolepý –

neb zítra? – Zítra budeš slepý!

Ó, zpívej si tu píseň milovanou,

již zpívávals, když duši snoubils s Pannou,

tu píseň od Smetany, která s nebem spíná zemi

neb zítra? – Zítra budeš němý!

Ó, poslouchej kanárka klokotání,

orchestru Wagnerova bouřné horování,

jak mannu pij hlas matky staré suchý –

neb zítra? – Zítra budeš hluchý!

A naposled vem něžný kvítek lípy

a ssaj a ssaj dech sladký v lačné chřípí,

ssaj slední cigarety dým a slaný výdech moří,

neb zítra? – Zítra všechno shoří!

Ó, zlíbej ret, jenž hlaholí ti lásku,

ó, zlíbej ruky otce svého vrásku,

ó, zlíbej dítě, jež ti v náruč padne –

neb zítra? – Všechno bude chladné.

Ó, mysli jen a sni! V nervosním paroxysmu

domysli konce svojich sylogismů

a těkej duchem kvítím světa pro pel,

neb zítra? – Všechno bude popel.

V cár budou mapy, světovládců plány,

a hráze mezi pevninou a mořem ztroskotány,

dál mezi hvězdami a zemí v jedno splyne,

a v onom světě tento zhyne, zhyne, zhyne.

A proto modli se a miluj, duše drahá,

vylétej výš, až kam tvá touha sahá,

neb dříve než se hory odějí zas nachem,

hlas trouby zazní andělské, a všechno bude prachem.