FINIS.

Jak trpká výčitka krutému osudu

stojíme, čekáme stále a zas,

bičujem se smíchem pořádku obludu,

bohu i ďáblu již děláme ostudu

a není nikoho, jenž zmůže nás.

Aleí perversí vnikli jsme do sadu,

kde zbožní kleštěnci v klínech žen spí,

nebáli nikdy se smělého výpadu,

smáli se jitru vstříc, smáli se západu,

pronikli ke bránám všech tajemství.

Již není rozkoší, jež bychom neznali

a není k opití potřebných vín,

tisíckrát do naha ženy jsme svlékali,

tisíckrát před krásou do prachu klekali,

navlékli důkladný růženec vin.

Čekáme u dveří Svatého Skonání,

víc nelze k spasení hřešiti již –

odevšad kývají peruti zoufání,

smrt se již radostně okolo prohání

v elipse súžené blíže a blíž...

Přitulme k sobě ji – samici jedinou

mohoucí skytnout’ nám neznámé cos,

kdy všecky extrémy najednou zahynou

v zoufalém výkřiku poslední vteřinou –

a hlavní výhru má každého los.

Až srdce divoké burácet přestane

a oči šílené spijí se tmou,

krev temně červená na retech zaplane

a slavné dědictví zde po nás zůstane:

smích krutě zoufalý pro ty, co jdou...