FIORETTI V ASSISI

Jak Betlem leží na hoře

to bílé město v pokoře.

Zde narodil se lásky rek –

náš milý svatý František.

Jdu z basiliky k náměstí,

kde v chmurné kráse dóm se tmí.

Zde všechno svaté vnady má,

vše líbám, hladím očima.

Jdu z mocných středověkých bran

kol svaté Kláry v jitra van.

A hájem oliv prastarých

jdu dolů, k cíli tužeb svých.

Tam dole svatý Damián

byl samým světcem zbudován.

Jdu sádkem v drobný kostelík –

sbor františkánů pěje dík.

Jdu v jejich cely zadumán,

chudoba svatá má tam stan.

Pak vyšel jsem si za kostel,

kde potok tichou píseň pěl.

Potůček drobný jako náš,

z domova taký dobře znáš.

Drobounký, úzký, pramen spíš,

nohou jej snadno překročíš.

A podél něho trávníček

pln květinových tvářiček.

Tvářičky známé z našich luk –

ne cizokrajný nesouzvuk.

Pomněnek, bílých sedmikrás,

blaťouchů, jak jsou kolem nás.

Pryskyřník, světlík tady je,

slzičky Panny Marie.

Jak doma jsi tu, všecky znáš

a chápeš světce, proč je náš.

On z našich květin prostých vnad

učil se Boha milovat.