FISCHAMEND.

Den červnový dnes v paměti mé vstal

a ožil, zaplál. Bílá silnice,

po březích bídná uprášená tráva

s křesťansky pokornými čekankami,

a za mnou, v dálce, slunce zapadá.

A z leva dýše chladem slavný proud,

zelený Dunaj. V mojí hlavě šumí

roj písní, balad, melancholií,

zřím gesta, tváře, hochy, dívčice,

jimž ty jsi důvěrnicí, tichá řeko,

hazardní milenkou i hrdinou.

Jdu, sním a polohlasně skanduji

ty prosté verše posvátné. A náhle

v zrak zasvítí mi oslnivá běl

zdí hřbitova, jenž leží na svahu

po pravé straně. Štíhlé cypřiše,

studené, cudné, ztuhlé plameny

obětních ohňů, ční tu k nebesům

a v lehkém vánku chýlí temena.

„Ti bezejmenní, jež přinesla voda,

requiescant in pace.“

Den červnový dnes v paměti mé vstal,

a po letech zas chodím po hřbitově,

kde není křížův ani kamenů,

jen bují tráva zelená, a v ní

žlutavě planou terče pampelišek,

a moje srdce pláče vděčností

k tobě, ó dobrotivá sladká země,

vždy stejně vlídná, stejně spravedlivá,

jediná spravedlivá pod sluncem.