Flagelanti. (II.)

Je večer. Západ krvácí.

K matce se dcera navrací

a synek Klofáč k otci.

Kdož byli včera udatní,

vzdychají mdlí a malátní:

“Přijď, přijď nás mrskat, Choci!“

Choc, politická záhada,

kartelu program napadá

a mluví slova vervná.

Jsme šťastni mezi národy:

Choc při tom přítel dohody.

– – do třináctého června!

My zříme v němém úžasu

na rodné zemi okrasu,

Čeňkova zříme, Frantu!

Z té maškarády veselé

nás baví nejvíc, přátelé,

armáda flagelantů.

Ve odevzdané poloze

hřbet ukazují obloze

politikové moci.

A roztouženi vzdychají

a roztouženi volají:

„Přijď, přijď nás mrskat, Choci!*)

Jak blaží bič tvůj! Bij a nič.

Líbat chcem’ sladký bič.

Chcem’ slastiplnou muku.

Ó rozkoši, ó závrati!

Jdem’ volit tebe, dojati,

žes nepodal nám ruku!

Laj. Horli. Obviň z prorady.

O penězích mluv záhady,

prý prones chvalně známé.

Nás za lotry měj, taškáře.

Nám, milý, plivni do tváře

a my tě zulíbáme.“

Je večer vlahý, máje čas,

hrdliččin zve ku lásce hlas,

něha se v srdce vkrádá.

Sadismus není žádný špás.

A dobří lidé zas a zas

svá nastrkují záda.