Flagellanti.

Svět stár je už a říš tvá blízko, Pane,

svět hyne jako loď, jež práchniví,

krev tvoje darmo s kříže tvého kane

a nikde pták se snítkou olivy!

Jsme zatracení, kletí, zaprodaní

od narození v hříčku Satana,

jak v noci krčmou zní kol děsné lání

a clona tvého chrámu zdeptána.

Jen málo je nás vyvolených z davu,

jenž víme, známe světa blízký skon,

jenž pod popelem ukláníme hlavu,

nás málo – zatracených legion.

Kde andělé jsou tvoji, Hospodine?

před tváří světa tvář svou zakryli,

svět opilec je, jenž se v propast šine,

hráč o věčnost na prahu mohyly.

Kdo rozvažuje dnes, na Olivetě

co vytrpěl jsi úzkostí a muk?

Kdo za tebou jde cestou kříže v světě,

kdo na něm čítá tvého srdce tluk?

Jsou zatracení u oltáře kněží,

jsou zatracení soudci v taláru,

jsou zatracení, kdo spí a kdo běží,

jenž korunu ctí, jenž ctí tiaru.

Jsou zatracení, kteří v pýše nohu

a zpupně kladou lidu na šíji,

vzdech trpících se vznáší nad oblohu

a krví rudnou kraje hostií.

Je všecko kleto, víno ve kalichu

a korouhev a kříž a patena,

vzdech, z ňader jenž se dere v chrámů tichu,

i jásající zvonů ozvěna.

Vše v zmar se řítí. Na pokraji hrobu

svět čeká – papež neví sám, kdo jest,

nejstarší říše cítí pád a mdlobu,

jest prázdným zvukem ctnost a cud a čest.

Ó dopadejte, rány našich bičů,

ó derte bedra, paže, prs i bok,

vy lovci hříšných myšlének a chtíčů,

jež číhají kdes v taji na útok.

Ó dopadejte, rozderte v krev bedra,

jen andělé se skryli v důtek šleh,

by milost boží veliká a štědrá

se rozlila všem v srdce záhybech!

Ó dopadejte v křiku, zpěvu žalmů

čím silnější, tím lepší duši lék,

z muk vašich zříme vyrůstati palmu,

jež chladí v žáru palných myšlenek.

Ó dopadejte, šleh váš ten je rosa,

to očistce jsou žárné plameny,

tím každým smrti otupí se kosa

a otevrou se ráje prameny.

Teč, krvi černá, po zádech a pleci,

ty maso hříšné, v cárech dolů vis,

rozbijte mříže úzké duše kleci,

na ranách hlodej hmyz a val se hnis!

Měl Kristus větší. Bijte, pějte díky,

ať přehlušíte zvonů hlaholy,

ať tváře všech jak šat je Veroniky,

ó bijte, bijte – však to nebolí!

Buď sláva tobě, na výsosti Pane,

svět stará loď je, která práchniví,

krev, která řekou z mojich beder kane,

snad sláká ptáka s větví olivy!

Tak zpívajíce vtáhli v bránu města,

příšerný zástup mužů, dětí, žen,

se bičovali, kudy šla jich cesta,

a každý s důtkami a obnažen.

A zvony zněly, svíce plápolaly

a s údů tekl horký krve nach,

na prahu domů staré ženy stály

a závrať jala všecky, děs a strach.

A nevěděl kněz, co má říci k tomu,

jak zmaten za nimi zřel primator,

jak v pevnost zamk’ se za zdi svého domu

zchytralý měšťák, ale žalný chór

zněl ulicemi, dral se okny, zděmi:

Svět, Pane, loď je, která práchniví,

jsme zatraceni s dětmi svými všemi

a nikde ptáka s větví olivy!

Zněl po náměstí a zněl po nádvoří,

v to dopadání důtek, kvil a vzdech:

Tvá říš je blízko, starý svět se boří!

A nové rány, kvil a vzdech a šleh.

Kdo věřil, rychle bibli otevíral

neb svojich dědů starou postillu,

zpěv z ulic zněl sem a nad stolem zmíral:

Svět starý juž se mění v mohylu!

A bázlivě se stočil pod podloubí

do krčmy mnohý starý nevěrec,

tak divně dotkla se ho ta zvěst zhouby,

ač nevěřil – on zachvíval se přec.

Leč krčma prázdna jako po vymření,

kde děvče, které druhdy štípal v líc? –

Jen z ulice zní chmurné žalmů znění

a rány důtek hustší víc a víc...

„Je všecko kleto, víno ve kalichu,

ten, který krájíš a pojídáš chléb;

sám arciďábel šklebí se v tvém smíchu,

jeť domem jeho družiny tvá leb.

Ó dopadejte, rány, bez milosti,

čím větší, prudší je váš lijavec,

tím spíš Bůh obměkčí se na výsosti

a rány svoje otevře nám přec.

A jejich krev se s naší krví smísí

a svět se omyje v té krvi zas,

a holubice čistá, jak byl kdysi,

zas vzlétne v azur, hvězdy, život, jas!“...

A brzy celý tábor na náměstí

je rozbit v lesku smolnic krvavých,

žoldáci městští darmo sobě klestí

v střed jeho cestu, holohlavý mnich

na sudu stojí, jako s kazatelny

do davu hřímá: Na kolena, v prach!

A nahý po pás, k sobě necitelný,

se šlehá, až se ztápí v krve nach...

A ruka, která kladivo dřív nesla,

ta trhá s těla poslední svůj šat,

jež vedla pluh a řídila běh vesla,

ba ve slzách sám stojí v stínu kat.

A ženy pláčí a za důtky prosí

a bičují se v divém nadšení,

tu ňadra, živůtek jež stěží nosí,

jež zvykla sladkých vzdechů vlnění,

a jiná, z kterých ještě pilo dítě –

vše zdráno v krev, jež teče prameny. –

Ó rána každá trhá ďábla sítě

a hasí pekel žhavé plameny!

A v usedavém nářku, štkání, pláči

jde měšťan, kněz a žena, dítě, kmet,

v průvodu dálném táhnou za mrskači,

co majetek jim – kam jdou, co jim svět?

V krev tekou horkou horké slzy jejich,

za nimi pusté město mizí v tmách,

plá západ stopen krve ve ručejích,

jak tam by planul jejich krve nach.

Dům prázdný je, krb bez plamene čeká,

kolébky zejí – opuštěn je práh,

pes hladový jen na náměstí štěká

a jen to nebe plane v krve nach.

A v kouři, dýmu, který kolem vane,

zní příšerný ten nářek truchlivý:

Svět starý je a říš tvá blízko, Pane,

a nikde ptáka s větví olivy!