FLÉTISTKA SNU

Ve sluji smutku dřímala má duše

a spřádala sen o kouzelném žití.

Noc byla světlá. Jenom občas zavyl

zlý vítr, hvozdem temna pobíhaje.

A skvoucí žena s démantovým zrakem,

na zlatoplavých vlasech božský vavřín,

k rtům přiloženu snivou flétnu lásky,

šla zvolna stezkou s nedostupných vrchů.

A roztouženě hrála na svůj nástroj

zpěv těkajících elegických vánků,

a sny mé vstaly s lože, naslouchaly

a tancovaly v rytmu jarých zvuků...

Jak svůdný přelud, který noc mi dala,

zjev ženin mizel v bezútěšna temnu,

až posléz’ flétna, na niž sladce lkala,

se odmlčela lítostivým vzdechem.

Před mračnou slují čekám rozteskněný,

sním o čarovné, nedostižné ženě,

a píseň, kterou hrála, prozpěvuji,

by s vrchů se mi echem navrátila.