FLORENC V SNĚHU.

Jak rád bych zřel ji nyní, kdy tam sněží,

tu líbeznou, tu svůdnou krásku jihu,

kdy starý most, co sníh pad’ v každou rýhu,

teď jak by zmlád’, běl blýská s řims a věží.

Kdy zachyt sníh se na soch starých spěži

a kane zase, taje v okamihu,

jak Perseus výš zvedá její tíhu,

s lbi Medusy jak krev po kruté řeži.

Kdy oranže a laury udiveny

zří na tu běl, jež na jich padá kmeny,

a každý palác v bílý plášť se odíl.

Kdy řízy světic sněžné mají lemy,

a nebe na mžik stele lilijemi

ty ulice, po kterých Dante chodil.