FLORENČAN.

Zanobi, člověk plný rozšafnosti

k těm zbožným patří, kteří v oddanosti

a svaté víře stále neoblomní

svých duší odporučit neopomní,

kdykoli cestou svojí pospíchají,

těm krucifixům, které mniši mají

u San Giovanni, Santa Margarita,

u San Pier a zvláště Chiarita.

K Madonně u San Marco s modlitbami

jde vždycky. Před jinými Madonnami

jí přednost dává, víru v ni má větší,

že ona starobou ty druhé předčí,

že anděl, jenž jí návštěvu svou činí,

je pokornější než andělé jiní,

a holubice, jež se s hůry snáší,

je bělejší a všechněch jiných krasší.

A život jeho tak je spravedlivý

jak víra čistá. V postech přebedlivý,

dvakráte v týdnu ke zpovědi spěchá,

z církevních parád jedné nevynechá

se svící v ruce, ve slavnostním hávě

se v společenstvo druhých kupců stavě,

co krucifixům slíbil, vyplňuje,

neb věcí nemožných on neslibuje.

Zanobi zbožný muž je, chlouba města.

A bere při tom třiatřicet ze sta

a bije ženu, by jí zahnal zcela

případné choutky nečistého těla,

dal do kláštera dceru, ještě děcko,

že chtěla ruku svou a věno všecko

dát malířovi, sběhu od Milana,

jenž pívá prý teď do bílého rána

jak plavec v krčmě, prý jak pohan kleje

a světcům kreslí světské obličeje...