Florencie.

Jihu smavá kouzelnice

do tkaniva sladkých snů

zapřádá mě víc a více

po celý již řetěz dnů;

nevím návrat ani spásy

pod tou modrou oblohou,

klečím, otrok její krásy,

okouzlen, jí u nohou.

Kolébá mě v tiché snění

v šeru starých chrámů svých,

v kterém svítí do vidění

mramorových postav sníh,

pestrým sklem kde záře letíc

obetkává v odrazu

na stěnách tvář svatých, světic

v temnu starých obrazů.

Paláce mi otevírá

mramorových sloupů, stěn,

v užaslý kde zrak mi zírá

starých mistrů krásy sen,

jak jej ve své božské chvíli

zachytili na plátně –

dech se tají – hlava chýlí –

duši je tak posvátně.

Je mi, jak by ke mně vanul

nesmrtelných duší dech,

jak by tiše u mne stanul

veliký stín mistrů těch,

s Giottem jak by Veronese,

s Tintorettem Dolci šel,

Tizian snil krásy meze,

usmíval se Rafael.

A v jich středu Venus svítí,

sladká hudba linií,

sen a zázrak, klid a žití,

krása, která opijí;

přes obrazů řadu pestrou

zdraví madon snivý jas,

nebo krása krásy sestrou

přes názory dob i čas.

A den plyne jako v tanci,

jak tu všedních svorů prost

po loggii bloudím Lanzi,

přes starý se šinu most,

pod nímž tiše šumí Arno,

ve svěží se kroutíc luh –

chci již prchnout – marno, marno!

zakletý jsem v krásy kruh.

Dante velký! Stín tvůj snivě

před sebou jsem šerý shlíd’,

když jsem, staré dumy živě,

kolébal se šumem tříd,

a já chápal, duší svojí

že jsi zřel až do pekel,

když jsi vyštván v bratrů boji

Florencii opouštěl.

Rodný dům tvůj! Jak se chvěju!

Mrak mi sedá na čelo.

Dal však, dál! V hrob Medicejů

volá Michelangelo,

z clon kde Soumrak pozvedá se,

Jitřenky plá čaromoc,

klidný Den zří v mužné kráse,

božskou hlavu chýlí Noc.

Však již také hlava moje

klesá v sladké závrati,

ven, ó, ven! chci ze dna zdroje

přírody sám čerpati,

nebo z ní jen život vzali

tito snové kamenní,

z ní jen v svět se pravda valí,

věčná svěžest pramení.

A již jako v okamihu,

jako v báji nejkrašší

smavá čarodějka jihu

v sady své mě unáší,

ve pinií háj a palem,

plných jihu tajemství,

mezi nimiž s věčným žalem

cypřiší se jehlan tmí.

Opijí mě slunce září,

azal, laurů zelení,

před níž ve snách bozi staří

ztrácejí se kamenní,

modrem nebes, růží dechem,

písní vody zurkavou,

šumem stromů, který spěchem

vlní se mi nad hlavou.

A tak jihu kouzelnice

po celý již řetěz dnů

zapřádá mě víc a více

do tkaniva sladkých snů;

nevím návrat ani spásy

pod tou modrou oblohou,

ležím, otrok její krásy.

okouzlen, jí u nohou.

Přátelé již na severu

klep si o mně šuškají,

a z dvou věrných očí v šeru

slzy tekou potají,

tak jako kdys do bran Říma

zvěst když přišla: V zakletí

Antonius mdle že dřímá

Kleopatře v objetí!