FLORINKA.

Srdcem lesů, zlatou lesů bájí

koncem října šel jsem do Podhájí.

Na Lisovském kopci u hájenky

zvědavost jsem vzbudil mladé fenky.

Prohlédla si mě a očichala,

pohladit a polaskat se dala,

a když na pouť další jsem se vydal,

pejsek – nastojte! – se ke mně přidal.

Křepeláček byl to zlatohnědý

s moudrými a veselými hledy.

Do lovu se dal: tu zmizí v lese,

kdesi z dálky štěkot slyším temně,

tu zas jako šipka přižene se,

všecek zrousán lichotí se ke mně.

Hodiny jsme spolu putovali –

poetické dostal jméno: Flora –

poznali se, přáteli se stali – –

a čas plyne, ruit, ruit hora...

Než se nadáš, nežertem se stmívá –

a já kdesi ve Žlebích jsem zbloudil.

Nocleh v lese? – Jiného co zbývá? –

Ale pejsek jinak o tom soudil.

Šuká, pátrá – pak mě volá, štěká.

Vskutku – cesta! Na mne na ní čeká.

Vesele jsme spolu vykročili,

do podhájské školy dorazili.

Pro Florinku do třídy jdu zrána.

Pejsek radostí div nezešílí.

Po břiše se plazí, líže pána,

ocáskem zas o zem tluče chvílí...

Královsky jsme v Podhájí se měli,

na včerejší strasti zapomněli.

Co však naplat! I když je nám smutno,

pomýšleti na návrat je nutno. –

Florinko, dnes rozloučím se s tebou,

na zpáteční odevzdám tě cestě.

Což tě mohu do Prahy vzít s sebou?

Tebe, tvora z lesů, mučit v městě? –

Poobědváme a nemeškáme:

mořem lesů znovu v pouť se dáme.

K večeru jsme došli před hájenku.

Majiteli odevzdal jsem fenku.

Nevlídně ji uvítal pan hajný,

člověk s tváří chladnou, nepříjemnou.

Vidím: pes má k němu odpor tajný.

A jak bolestně se loučí se mnou!

Hlavičku zas ještě po mně točí –

plny žalu jsou ty věrné oči –

nežli, svěsiv chvost, jen z donucení,

pomalu se všoural do stavení.

Hajný Šorm? – Ach, to je ten, co v máji

ruské zběhy zatkl, v lese spící.

Stvůra Fritzova. Kraj celý zná ji.

Padouch, Němcům bratry zrazující.

Ničemo! A tebe má mít ráda?

Beztoho ji týráš, podlý slouho!

Na spolupoutníka-kamaráda

v Praze ještě vzpomínal jsem dlouho. –

V prosinci mi došla zpráva z domu:

Šorm už vyřízen je partyzány.

Fritz ho pochválil – a oni k tomu

přidali mu do břicha tři rány.

Ani moc prý nebudí to vzruchu.

Psu psí smrt! tak slyšet prý je všude.

A pes Flora, dodávám já v duchu,

život lidštější mít možná bude.