FOINIX.

Jak zrnem zasetým v zem navrací se klas,

a s řekou deště krůpěj v rodné bezdno moří,

jak s hvězdou večerní se přibližuje čas,

kdy zemře den, než novou vzejde zoří,

tak foinix, báje pták, když slyšel výzvy hlas,

v dům smrti vrací se, v děs plamenů se noří,

bolestí přerozen povstane, vzletí zas,

krvavým šarlatem perutě jeho hoří.

Chceš smrtí ohnivou přemoci tíhy vzdor,

nad ledoviska hor se pýchou štkaje ztrácet,

až k slunci doletět a v nebytí se skácet?

Či v mrtvém etheru bloudící meteor

nad zemí trpící se láskou vznítíš znova,

ó ptáku záhadný, ó duše básníkova?