FONTAINE LUMINEUSE.

Tříšť paprsků jak duha obrovitá

se zdvihla k výši, plamen vše a jas,

zde v křišťálový zvon své proudy splítá,

tam chrlí jaspisy, tu zlato zas.

–Tříšť nadějí, jež víra lidu skytá,

zas vzletla k nebi, slyším jejich hlas,

vím, každý úzkostně jak chvíle sčítá,

a s chvěním ptá se ret: „Kdy přijde čas?“

Tříšť paprsků se drtí, láme, zdírá,

než tušíš, ztaje v tisíc krůpějí

a světla pohasla, zas tma kol čirá.

– A naděje?... Ne! Víme vždy, co chceme,

kde vůle jest, čin roste z nadějí –

nám patří budoucnosť, my nezhyneme!