FONTANA DI TREVI.

By Otokar Mokrý

Soumraku šero snášelo se jemně

na Monte Pincio do vonného sadu,

v pozadí chmurném andělského hradu

velechrám Petrův rysoval se temně

obrovskou kuplí, zpola pohříženou

ve zlaté moře záplav červánkových.

Na Palatinu, v jasmínových křovích,

se ozval slavík písní roztouženou –

touž, kterou teskně rokotával kdysi

pod římsou zlatou Neronova domu,

jenž rozvalen tam leží pod cyprysy

a blýská štíhlých sloupů hlavicemi –

doupěti roveň – spuštěnému lomu,

kde ještěr, siné připodobněn zemi,

se kmitá jako plachý šotek z báje

a mizí, krokům chodce unikaje.

Písčitou stezkou k městu jsem se vracel,

vždy v posléz toužné upíraje hledy

v sad, jenž se v přítmí piniovém ztrácel,

skrývaje ve svém čarosnivém klínu

poprsí vážných pořad sinobledý,

jež vztyčeny zde v paměť nehynoucí,

těch bohorovných Italie synů,

co s písní na rtech, s mečem v paži mroucí

za rodnou zemi žití mladé kladli,

když světem všude mrazné ledy jihly

a Bůh sám v tužbách svojich nevystihlý

myšlének sprchu seslal na kraj svadlý,

jíž vzešla rázem svěží zeleň ducha

a ve klas hnala jarých srdcí tucha!

Naposled ještě, tmavou nad arkadou,

květ obrovitý agave mi kynul,

jenž vzešel právě s první jara vnadou

a v uschlém listí v zápětí již hynul.

Po bledých stupních mramorových schodů,

ulicí tichou krok můj dál se šinul

ku čarovnému živé vody brodu,

jenž tryská tu a víří šumnou pěnou,

jak by jej ruka prorokova byla

na povel boží ze skal vykouzlila.

Fontana Trevi! K zábradlí jsem schýlil,

na kámen chladný hlavu unavenou,

šplun vody v sluch mi tesknou dumu kvílil,

když jako ptáče okraj zprahlých retů

jsem vnořil v paprsk šumných vodometů.

Jak nápoj čarný z číše okouzlené,

ta krůpěj vlahá v ústa skanula mi

a duch můj stíhal po hladině sklené

přeludy švarné, luzných zjevů klamy,

k nimž hudbou tesknou tiše přihrávala

fontana v měkkém opojivém šumu.

Když ruka větrů mlžný závoj svála

s hladiny šeré – odložil jsem dumu,

penízek drobný vhodil ve hlubinu,

pohřížen ve stín sochy Neptunovy; –

a věštbu starou z omšeného klínu

fontana v sluch mi zašeptala slovy:

Kdo vodou mojí zrosil ret svůj vlahý,

ten v touze žhavé k nim se vrací znovy

a nazpět musí v svaté Říma prahy!

Od chvíle on, v luzných vidin tísni,

má duše plane neskojeným žárem,

jak nitro ptačí rozechvěno písní,

jež probouzí se v ní procitlým jarem;

a tužba burná srdce moje jímá:

zřít jednou ještě smavý blankyt Říma,

jen jednou ještě pomodlit se v šeru

pod klenbou Petra, kde tak vábno, milo,

kde jediné se bohu zalíbilo;

jen jednou ještě volně, beze směru

se zatoulati Italie rájem,

kde ples jen, švehol, duhojas a vůně!

a posléz, jako ptáče tažné v letu,

unaven sklesnout Trevi nad okrajem

a ssáti zase z kyprých jejích retů

tu báji snivou, již v svém tají lůně...