Förchtgottovi-Tovačovskému.

Praskla struna, zasténalo srdce,

zmlkla lyra zlatá;

chladně urvala nám květy písní

ruka ledovatá.

Neurvala všecky: tlum jich kvete

na rtech lidu skvostně,

sílí, těší, když nás běda žití

stíhá nelítostně.

Vírou plní prsa, ohněm žíly,

nadšením nám duše,

a že přijde jaro – milé vlasti,

víme ve předtuše.

Co v těch drahých melodiích zvoní,

v ňadra naše vchází,

naděj staví na práh zoufalosti,

lásku na šij zkázy.

Na Tvém srdci, vdovo sirá,

v úsměvu Tvém sbíral síly,

v slunečnu kdy znavil křídla

jeho písní orel bílý.

A kdy při jich čarozvucích

plesá národ v širém davu,

Ty, jež srdce jemu dala,

nemáš koutku pro svou hlavu!

A kdy lid se písní jeho

modlí k jeho veleduchu,

pro Tvé hoře, pro Tvou bídu

nemá zraku, nemá sluchu?

Nikoli, juž osuš oči,

sečteny jsou Tvoje bědy:

slzela jsi dlouho, matko,

slzela však naposledy.

Kdo k své chudé vlasti stáli,

aby mohla slávou slynout,

nesmějí být zapomněni,

nesmějí v svých dětech zhynout.

Nechať žijou mezi námi

obletané otců stínem:

pak přijď znovu sto let smrti,

a přec ještě nezahynem!