FORMAN.

Těžký vůz se šine po silnici,

bílá plachta nitro jeho skrývá,

potem hruď se leskne silných koní,

postroj jejich pronikavě zvoní.

Forman v haleně jde rozepjaté,

pokuřuje z malované dýmky,

bičem práská – ne na koní záda –

ty jen za čas křikem popobádá.

Topoly se podle cesty klátí,

vrány v houfech houpají se na nich,

lidé v polích zbožná pozdravení

s formanem si pronikavě mění.

Míjí kraje, vsi i les a města,

výhled se a dálky proměňují –

zná tu každý rybník, les i horu,

lidi z blízka, města na obzoru.

Pod plachtou si potom usedává,

myslí na zájezdní brzký nocleh,

myslí, jak to zařízeno tady,

že vůz jeho váže dohromady

jeho město s velkým dálným městem,

kam on veze, pánbůh ví, co všecko

a zas lidem našim přivážívá,

čeho komu odtamtud se chtívá;

chlapce na studie, do učení,

holky do služeb. Co už jich bylo!

Mistři jsou z nich, tuze velcí páni,

už by se jich nedopočet ani!

Prádlo vozil, buchty, psaní, vzkazy

tenkrát vozil, jak je vozí nyní

dvakrát týdně na jaře i v letě –

jak to moudře zřízeno je v světě!

Z dýmky vybaf velký bílý oblak,

zaprásk bičem do božího vzduchu,

zadíval se s láskou k šíjím koní,

jak se v taktu zvedají a kloní.