FORMANI Z HOR.

Kdo zpívati by chtěl, když těžké vozy jedou

po tvrdém kamení nerovnou silnicí

a lesy hluboké své rozhovory vedou

v zelených korunách, vonících silicí.

Kdo mluviti by chtěl, když vodopády hučí

a v náruč údolí klesají prameny,

když divé vichřice kol prostovlasé skučí,

dlaněmi holými chytají plameny.

Kdo šeptati by chtěl, když otvírá se země

násilným polibkem blesku, kdy zahřměním

se s dolem srovnává hor vyvýšené témě

a smrt i zrození je jedním zachvěním.

Jen odbojný náš hlas, jenž těžkou řídí jízdu

a vzpurné komoně výkřikem ovládá,

dá písní odpověď i lomozu a hvizdu,

s níž rozhněvaný blesk se k zemi pokládá.

Nám křižoval se blesk po ošlehané tváři

a život pozemský již byl jen mátohou;

však z mrákot vstali jsme a v nových blesků záři

jsme u svých potahů jak stráže na nohou.

My jeli pralesem, jenž na všech stranách praskal

a syčel zničený v bolestech požáru,

jenž výhní palčivou nás jako paží laskal

a v popel rozetřel nám náklad stožárů.

Když divoženek sbor nás jal ve věnec rukou,

za nocí sváděl nás bludičkou v močály,

v nejistých temnotách, inspirováni mukou,

jsme píseň z hluboka zpívati počali.

A zazpívali jsme o kráse lesních stromů,

jež kštice zelené k azuru zvedají;

o chodbách tajemných, kde zástupové gnómů

poklady krystalné pod horou hledají.

O lásce člověka, jak v stínech les ji vídá:

závratnou, šílenou, sladkou a prokletou;

o čase rozmarném, jak v pádě svém se střídá,

o květech uvadlých i těch, jež rozkvetou.

O kmeni stoletém, jenž ze skal těžce vchází

a béře balvanům tvrdost i podobu,

o jiskrách světlušek, jež letní noc mu hází

kol šíje zlehounka v měňavou ozdobu.

O ostří sekery, dřevorubcovy pily,

o mocném zápasu kořenů se svaly,

o pádu hromovém, vítězství lidské síly,

o proudech mízy mdlé, jež téci přestaly.

Nám k písni do taktu kopyta koní bila,

průvodem zněly nám vichřice chorály...

A když noc tichnoucí ve hnízdech ptačích snila,

haluze stromů se šumotem ozvaly.

Šuměly nad cestou, a jak se nakláněly,

šlehaly komoně, tváře nám drásaly,

a mrazem půlnočním když nad námi se chvěly,

jehličí ostré nám do oči střásaly...

Sjíždíme vesele v údolí, jež spí v kouři.

Kytičku sedmikrás koním jsme uvili.

A kmeny na vozích jsou ty, jež v letní bouři

s mořskými oblaky přátelství smluvily...

V přístavech kamenných u severního moře

si vlny zpívají v tanci a v útoku;

svou podvečerní hrou si zhudebňují hoře

a jsi-li zoufalý, chytnou tě ve skoku.

Tam z moře vstává den a jde spat v jeho vlny

a hvězdy vysoké jiskří se v hlubinách

až na dně širých vod; oceán jich je plný,

i ryby nosí je v stříbrných šupinách.

Tam němé zástupy po břehu smutně chodí...

A jako cypřiše šeptají hřbitovu,

jim šeptá vzpomínka, když hledají si lodi,

jež by je zavezla k novému domovu.

V pokřiku loděnic plovoucí rostou domy

ze dřeva vonného z našeho pohoří,

stožáry budou jim stepilé naše stromy,

vysoké, že se až do mračna ponoří.

Ty stromy rozkvetly jen za květnových bouří,

kytici medovou pro včely uvily;

když blesk je znamenal, výš zvedly větve v kouři

a s mořem do dálky hukotem mluvily.

Hle, plavci osmáhlí loď vlnám na plec chýlí

za zvonů hlaholu, řetězů roztětí.

Již pluje... Záhy zříš jen plachet záblesk bílý

a tušíš, kde ji má moře v svém objetí.