Formosa.

Jak čarovný zjev bílý z cizích světů,

vše na Ní tichý jas, jenž v obdiv svádí,

před námi stála, to byl zenith mládí,

zkad vzpjala duši za nejvyšší metu.

Sem lilie a palmy! V moři květů

ať utone a v srdcích! – Čas, jenž pádí,

ať o ten zářivý zjev nezavadí! –

Ta modlitba se chvěla na všech retu.

A léta prchla. My, kdož tenkrát s plesem

ji pozdravili, chýlíme se k stáří,

leb kryjí šediny a čelo vráska.

Leč nesmrtelnost její krásy nesem

v svých srdcích silou umění, jímž září,

jak tenkrát; – větší jest jen dík a láska.