FORTE DEGLI CAVALEGGIERI.

V ten tichý záliv chodil jsem vždy rád

jak stín se přituliv ku černé skále,

zvlášť západu nach když své růže klad’

na chvějící se vlny rozespalé.

Šer do kola – kdes v dálce matná zář,

již v jiskrách do vln házel maják starý,

na kámen slet pták vodní, samotář,

a bije křídly čistil svoje spáry.

A jestli mlha padla na vody

a zakryla u noh mých snící moře,

vždy cítil jsem, jak z klínu přírody

má mízu strom, pel květ a člověk hoře.

Hle, celé vodopády břečtanů

zeď stará za mnou s šedých boků střásá,

a nad čely z vln čnících balvanů

se větrem kývá dlouhá, vodní řasa.

Nad skalin srázy, jako mrtvých stráž,

se cypřiš křivým kořenem svým chytil –

Ó přírodo! zda pro vše soucit máš,

by poušť svých ňader člověk dvakrát cítil?