FORUM.

By Otokar Mokrý

Rumiště sloupů překácených v půli,

směs úběle a mramoru,

kam oko hledne, holou tříšť a ssutku

zřít v tmavomodrém obzoru;

k ruinám žhavým v pozadí se tulí

Kapitól starý, pohřben vlnou smutku,

jak pískem sfingu příšera,

a podál skála, smetím zasypaná,

Tarpejskou srází chlubně přezývaná,

se halí stínů do šera.

Ze sypké dlažby zimným dechem vane

staroba plísně setlelé,

a ve prach drolí kořen smokvy plané

oltáře božstev omšelé.

Řečniště, odkud s okřídlených retů

rej šumných slov se rozlétal

oblastí dálnou široširých světů:

jak pusté hnízdo v lůně skal,

teď rysuje se, zavaleno hrudou,

špičaté rostry relikvijí chudou.

Jak vábný obraz, pestrých barev vnadou,

kdys tu se čárně rozvíral,

dokavad ještě, sycen mízou mladou,

duch věků starých nezmíral;

zlacené římsy – mramor prosvitavý,

háj sloupů – desky kovové,

hellénských bohyň kadeřavé hlavy,

nach červce, křeslo slonové,

vše snoubilo se ve úměrném klidu

v klassických věků šumnou aeneidu.

Věčného fata duma neobsáhlá

do výhně dějů ledným prstem sáhla,

a v pustých věků mrakotavé šeři

uhasla slávy vidina;

na vydoupnalém ruminalu keři

příživná zkvetla bylina; –

tam, kde se druhdy kvítka imortely

vplétala v sloupů hlavici,

středověk chmurný, jako hluché jmelí,

vypučel planou větvicí.

Kde šuměl příval svatodějstva činů,

čarovných arkád sklepením: –

jak faun, přioděn v kozlí kožešinu,

s bůvolů ryčným spřežením,

venkovan těkal, kletbou provázeje

ostatky slavné věkův epopeje.

Campo vaccino*) – hnusná skotu stáje,

městiště vozků z kampaně,

skrýš bohopusté, rouhající láje,

tonoucí v kletby příhaně.

Rozlehlá sluje, mramoru lom širý,

ložisko svorů železných,

Patricij hrdý, oděn štítem víry,

z pohanských bran tu vítězných

si bez ostychu portál chrámu robil

a sochou Zeva oltář Kristův zdobil.

Ty dvéře, jež kdys v lásky hodokvasu

therm svůdných zvaly do síní,

tu blyskotaly ve kovovém jasu

na přísných světců svatyni.

Pták ohnivák pak třpytný, zlatokřídlý,

se povznes’ z trosek popele

a krouživ chvíli nad Kviritů sídly,

v let světem dal se vesele;

kam pírko jedno s křídel zlatých padlo,

vše rázem novým ruchem žití mladlo

a v renaissance obrodu,

duch lidstva, rabů poutem uhnětený,

dumavou vráskou bolu skaboněný,

kýženou vítal svobodu.

Tu usměvavou družku myslí jarých,

čistou jak boží světice, –

sbratřené lidstvo v troskách rumů starých

slavilo ducha letnice,

přes palub, v sinou tůni zapomnění,

odvrhlo přítěž předsudků,

jež v neplodné je kolébalo snění

a vzdalovalo od skutků;

co burných tužeb lidská srdce hnětlo,

tolik tu poupat mladé snahy zkvětlo.

Ó věkožízná sílo, nezbádaná,

plodná jak ňádra Cerery,

jež tlíš tu v lůně země zasypaná,

zhalena v hrobu zášery,

duch vynáší tu z trosek čarokruhu,

den co den poklad bájných krás,

jak rolník, jenžto břitkým rádlem pluhu

ze brázdy kouzlí zlatý klas...

Buď velebena široširá pláně

veliká, slavná, ve smutku i haně!