FOTOGRAFIE MĚSÍCE.

Jak by byl s čtverlístkem laskavec

šťastně si utrhnul právě,

měsíček, švarný ten krasavec,

pyšní se v panické slávě.

Oblačný širáček na stranu

s pérem, jež dlouze mu vlaje,

shlíží, jak s hradního pavlánu

princ na své poddané kraje.

Dvorně teď pozvedá nad hlavu

klobouček s vlajícím péřím

kterési hvězdičce k pozdravu;

všecky as žárlí, – to věřím!

Zářivým čelem se zaskvívá, –

očí naň točí se mnoho!

Zdola jen šumně se posmívá

vodopád v lese: Hoj, hoho!

Skryt jako v sníh jedva napadlý

chechtá se pod bílé vousy,

měsíčkův obličej zrcadlí,

vtip ale na něm si brousí.

Rozčeřen v škádlivém vlnění

přes obraz měsíčku skáče,

trhá jej v blysknavé třepení,

šklubá jej jak zlaté ptáče.

Měsíček volá naň hněvivý:

„Jaký jsi malíř ty špatný!

Zrcadlo tvé se mi protiví,

obraz je chybný a matný.

Hlaďounké čelo mi krabatíš,

kulaté líčko mi dloužíš,

barvy dost jasně mi nezlatíš,

stíny kol očí mi kroužíš.

Nestojím o tvoje umění!

Mistři mě malují nyní:

lidé, ti tvorové učení,

sami tu poctu mi činí.

Člověk – to viděl jsem zřetelně –

tvář mou si oblíbil snivou;

mířil v ni sklem, které kouzelně

maluje pravdu jak živou.

Strojem tím čarovným zpodobí

tvář moji věrně a čistě,

nekomolí ji a nezdobí;

pravdivou uzřím ji jistě!

Dávno bych rád se tak uzíral.

Tobě však radím: nech toho!“

Měsíček dále se ubíral,

vodopád hučel: Hoj, hoho!

K městu si měsíček popílil;

nač by se styděl a pýřil?

Směle dbal, aby se nezmýlil,

odkud byl člověk naň mířil.

Skleněnou střechu, stroj blysknavý –

poznal to měsíček všecko;

napjal tam paprslek zvědavý,

chtivý jak všetečné děcko.

V dílně jsou obrazů tisíce;

jeden jest na stole zříti

s nápisem tím: Obraz měsíce...

Měsíček svítí a svítí –

Vidí a nevěří, přemítá;

to že je tvář jeho skvělá?

Zvraštělá, škaredá, skvrnitá,

jak kdyby osýpky měla!

Měsíčku hlava se točila,

div že se neskoulel s hůry;

stáhl si širáček do čela,

vbalil se do pláště chmury.

Holé teď pravdě zřel do očí

jednou – a zanechal toho;

když přišel zas v lesní úbočí,

vodopád smál se: Hoj, hoho!

Vodopád starý si pohladil

bělavé vousy až k pasu,

při zlatém měsíčku naladil

skočnou, jak za starých časů,

na starou basu.