FR. NIETZSCHE.

A byl to rámus kolem jmena jeho!

Filistři vzdělanosti táhnou v zbroji,

a horké hlavy obránců se rojí,

by pána hájili a mistra svého.

On, pohled k předu obrácený maje,

se hnal – kam? Odpověď i pro něj těžká,

neb jeho Zítřek byl vždy vrahem Dneška,

bůh včírka – modlou byl dnes, jíž se laje.

Jak žena nestálý, jak žena jemný,

zřel smrtelný boj titěrného věku:

o síle života snil, nadčlověku,

o slunci, jež pronikne všemi temny.

I v duši jeho hrozný boj se vedl:

tma zalít bránící se světlo chtěla,

o pomoc lkalo, duše se mu chvěla –

leč světla uchránit už nedovedl. –

Dědictvím zbylo po něm moře písku,

v němž zlatých zrn se na tisíce válí,

a zlatachtivci z blízka jdou i z dáli –

sta mozkům žít lze dobře z toho zisku.