FR. PALACKÝ K UMCE ZPĚVŮ

Marně, Umko, nad mou se skláníš hlavou,

v rej mne vábíc, k vznešeným, sladkým zpěvům,

marně šeptáš ve sluch mi, abych zpíval

mládí a lásku:

Jak se květná na zemi vrací Vesna,

vzduch pln vůně, sladce jak pějí ptáci,

k zdroji jdouce děvy jak patří k luně

nyjícím okem.

Jak si Eros brousí své ostré šípy,

krásný jak se Adonis na lov chystá,

šerým hájem letící nymfu stíhá

mladistvý pastýř.

Nebo jak se na nebi hvězdy lesknou,

tam k nim zvedat duch že má svoji peruť,

aby dospěl do říše Ideálů,

jasné a svaté.

Jáť již, Umko, odkládám navždy harfu,

ze strun jejích nechci již loudit píseň,

jáť již navždy loučím se, Umko zpěvů

líbezných, s tebou!

Ne, že tvým bych pohrdal božským darem,

v lásce neměl nesmrtné krásy vděků,

ale hlas, jenž ozval se v mojí duši,

jinam mne volá.

Klesnu k nohám sestře tvé, moudré Klió,

která rydlem znamená děje světa

v tvrdé desky, naslouchat její budu

báji i zvěsti.

Vynést toužím ze hlubin nepaměti

svého lidu velké i chmurné děje,

aby ožil hrdostí na ty slavné

předků svých činy.

Ne již bardem, vůdcem chci býti jeho,

aby chabou přetvořil říš, kde spiat je,

volně žil v ní nebo ta kletá rozbil

otroctví pouta.

A ty k jiným pospěš už, Umko milá,

nadchni hruď jim, rozvaž jim zpěvná ústa,

líp než já moh’, v struny ať varyt bijí,

budíce národ.

Já pak po své klopotné práci v temnu

dávných věků, s úsměvem na rtech budu

rád vždy, jako v oddechu, naslouchati

písni, již vnukneš:

Jak se květná na zemi vrací Vesna,

k zdroji jdouce děvy jak patří k luně,

šerým hájem letící nymfu stíhá

mladistvý pastýř...