FR. S. PROCHÁZKA.

Perlíkem verš ten jasně, nepoddajně zvoní,

i když bard nad bezmocí vlasti slzy roní.

Co slavík pěje v háji, kukačka co kuká,

syn kovářův svou naděj’ zpívá i svá muka.

Nad zašlou slávou Hradčan stanul v zadumání.

Čekanko, i tvé modré oko srdce raní!

Však nechť nás nenávist a zloba s všech stran svírá,

jen nedej, Bože, aby zhynula v nás víra!

Dík pěvci! Naše vřelé díky nehynoucí!

Dík za ty vlastenecké zpěvy milé, vroucí

a našim českým srdcím rajskou hudbou znící,

že věrny jsou vždy a nad mdlobou vítězící...