FR. S. PROCHÁZKA.

Jak možno ještě zpívat píseň znova

k té melodii staré staletí,

již každé srdce české v sobě chová,

jež s praotců se dědí na děti.

Ji pěli mnozí v jásotu i bolu –

jak právě osud jejich duši dal –

mně na to thema novou parabolu

dnes satirický ďásek našeptal.

Ó nepříteli, který zákeřnicky

již dávné věky honíš národ náš –

na píseň o Káče já vzpomínám si vždycky

ty mi jak divý kocour připadáš.

Však utíkej si zase do svých říší

a skryj tam marný soptící svůj hněv:

To, co ty stiháš, nejsou pouhé myši,

je mohutný to, ale schlíplý lev!