FR. TÁBORSKÝ.

V rychlíku zas pohodlně doktor Hronský sedí

u okna a do krajiny kolem hledí,

jak se rychle podél vlaku mění, mihá,

a tyč telegrafní družku svoji stihá,

a tak znovu připomenul mu ten hon,

co mu přítel Klíma, pražský seladon,

před nedávnou ještě chvílí hučel v uši:

„Ty se všímáš slečny Katy víc než sluší,

vy se k sobě nehodíte přece zcela,

víš, že dříve s Novotným též známost měla,

vloni byl ten román známý celé Praze –

pravím: dej si pozor, přijde ti to draze.“

V téže asi chvíli paní důchodňová

ke své dceři mluvila ta slova:

„Katy, zdá se mi, že líbí se ti Hronský,

ale pamatuj se na svůj román lonský:

pravím: dej si pozor – nechci říkat více!“

„Ale mamá –???“ „Neodmlouvej – vím to sice

a je to už všude dosti známá věc,

že je dávno čas, tě dostat pod čepec,

ale znova s Hronským zadati si nemůžeš –

pravím tobě: utíkej mu co můžeš.“

Doktor Hronský zatím klidně dále jede,

vzpomínek si ještě více v hlavě přede,

když vlak písknul na stanici, zazněl zvonec,

ještě nebyl jeho přemítání konec.