FRA ANGELICO PŘED PAPEŽEM MIKULÁŠEM V.

Jsem člověk neučený, svatý otče,

a nehbitý můj jazyk nedovede

vyřídit všecko, co by duše chtěla.

Nechť tedy apoštolská svatost tvoje

má slitování s řečí neumělou

prostého mnicha, jenž se vůlí boží

jen štětcem, barvou vyjádřiti umí.

Tvá svatost nabízí mi slávu světa,

biskupskou hodnost v naší Florencii –

ah, svatý otče, mně však dáno není,

bych nad lidem vlád, pastýřem se stana,

kde celý život ovečkou jsem býval.

A musil dát bych v oběť celé štěstí

života svého, blaženost své duše,

a církvi nevzešlo by zdaru z toho,

neb na místě jsa sobě nepříslušném

jen škodit moh bych mimo vůli svoji

a jenom hříchy obtížil bych sebe.

Ne, nejsem zrozen k slávě panování.

Však propůjč, svatý otče, hodnost onu

fra Antoniu, mému bratru v řádu

a kazateli nad vše výtečnému.

Fra Antonio z naší Fiesole

je Bohem určen za pastýře stáda,

on hlas má, jehož ovce poslouchají,

a říci umí všechno v malé chvilce,

co já na příklad vystihnout se snažím

barvami na zdi v práci mnoha týdnů.

Blaženost víry, odevzdání duše,

dar lásky boží, slávu vyvolených –

to vše fra Antonio kouzlem řeči

představí lidem v chrámě při kázání,

že z hlubin duše slzy vyvěrají

a plní oči touhou rozářené.

A ve všem ví si rady, svatý otče:

Když v svatém Marku nakázal mi převor

zobrazit v sále na zdi umučení

Našeho Pána, a já u pat kříže

chtěl seskupiti církev zarmoucenou,

tož papeže a opaty a svaté –

fra Antonio rozeslal hned bratry

po klášteřích i sebe vzdálenějších,

by vyprosili pro mne na čas nutný

podoby věrné oněch svatých tváří,

jak byly kde, jak já jich potřeboval.

A on to byl, jenž ponukl mě k práci

a od převora vymohl k ní souhlas,

bych v každé celi v naší Fiesole

a u San Marco namaloval na zeď

buď kříž a bratra před ním klečícího,

či výjev ze života Pána Krista,

smrt světce, zázrak, o němž vypravuje

si pamět lidská, rajské blaženosti,

jichž zbožné duše účastny se stanou –

i maloval jsem, a fra Antonio

přihlížel, zkoumal, radil, povzbuzoval

a nejen to, i barvy obstarával,

i tabulky mi dával připravovat

ze dřeva topolů, když třeba bylo

malovat obraz pro ten, onen kostel,

a znalecky se staral, aby dřevo

už vyschlé bylo, by se nekazily

kladené barvy – – Avšak, otče svatý,

toť zásluhy fra Antonia o mě

a daleko by ještě nestačily

a neuváděl bych jich jako důvod

své prosby – však fra Antonio takto,

chci říci podle okolností potřeb,

se o každého stará z bratří v řádu

a nejen z bratří, ale ze všech lidí,

kdož na blízko mu přijdou. Ba, co pravím

i o každého, o němž doslechne se,

že pomoci mu třeba. Radou, skutkem,

jak co kde nutno, podepře a vzpřímí –

rozený pastýř křesťanského stáda,

dle slova Písma – – Promiň, svatost tvoje

široký běh mé řeči neumělé,

již pospíším si, abych zodpovídal,

nač milostivě ještě tázala se.

A na chod mého žití, způsoby mé

a o mém malování vědět chtěla.

Já v řád náš vstoupil ve dvaceti letech.

Jsem dvakrát šťasten, neb jsem štěstí duše

vnuknutím božím barvami moh sdílet

se všemi lidmi. Vylíčil jsem prve,

jak maloval jsem po klášterech našich,

a s dovolením představenstva svého

i jinde v klášterech a slavných chrámech.

A malování rozkoší mi bylo.

Já jím se kořil světicím a svatým,

já procítil vždy znovu lásku boží,

jež Syna vydá na potupu smrti

a pro nás jen, pro bídné, hloupé tvory –

Ach, svatý otče, stokrát maloval jsem

snad kříž a tělo Spasitele na něm,

a stokrát též vždy slzy proudily mi

z nehodných očí nad tou velkou láskou,

jež pro nás tohle všecko podstoupila,

by duše naše jednou v ráji zřely

nebeskou slávu a tvář Pána Krista!

A nyní nakázal mi svatý otec

zesnulý v blaženosti Eugen papež,

bych v Řím se vydal a zde namaloval,

co přát si ráčil. Převor dovolil mi,

a já jsem vyšel s duší rozjásanou,

že popřáno mi bude uzřít hroby,

v nichž leží těla svatých apoštolů,

že vzduch ten budu dýchat, který oni

dýchali kdysi, na oblohu patřit,

k níž upřely se kdysi oči jejich

a cestami jít, jichž se nohy jejich

kdys dotýkaly. Tak jsem vykračoval

já stařík svěže, neb mě naděj vedla,

pod božím sluncem krajem usmívavým

k svatému městu. Zdráv a šťasten došel.

V klášteře řádu u Sopra Minerva

přijali vlídně bratří bratra starce,

už úctu vzdal jsem apoštolským hrobům

i pozůstatkům mučeníků světců,

vším duši opojil jsem, po čem práhla –

a teď tu stojím před svatostí tvojí

tvou šťasten milostí, jíž nezasloužil

jsem nikterak, však beru ji a těším

se z ní, jak člověk bere teplo slunce,

ač si ho také nijak nezaslouží.

Ty, otče svatý, dědictvím chceš převzít

s tiarou, berlou po předchůdci mrtvém

i dovednosti v malbě, svěřené mi

nebesy kdysi. Převzít starce mnicha,

jenž doklopýtat směl se v svaté město,

by umřel tady. Dokud dýchat budu –

ty poruč, svatý otče. Co ti libo,

já malovat chci. Dar ten Bůh mi svěřil,

bych užíval ho k oslavení církve,

jež sadem jeho je na této zemi

a jehož ty jsi vrchním zahradníkem.

– Však něco, svatý otče: Pozval jsi mě

dnes k stolu svému. Vyznamenal

jsi sprosťáčka, však pochybu mám jednu.

Je pátek totiž, a my, mniši řádu,

my v den ten postíme se. Snad můj převor

dá dovolení, ale nutno předem

se otázat a o ně poprositi.

Ať dovolí tvá svatost apoštolská,

bych v klášter Sopra Minerva se vydal

a vyprosil si odpuštění postu...