Fra Giovanni da Fiesole.

Když krví lidskou, rudými jak šípky,

se rděla zem a v bludů, vášní kouři

zář lásky zhasla a jen oko Kaina

v svět místo slunce plálo, mečů v bouři,

kdy jako kuře darmo peruť slípky

hledala lidskosť, kde by skryla hlavu,

kdy celé lidstvo smečka katů lajná

jak Krista vedla mrzkou na popravu

a vbodla v kříž – přec anděl bdělý

v Golgotě zůstal. Jako boží Máti,

ó duchu umění, tys bolem lkáti

pod křížem neustal, až ve hrob stmělý

jsi mrtvé lidstvo uložil a sebe.

Pak přes mrtvolu, kobku dusnou, šerou

jsi peruť svoji roztáh’ bleskoperou,

zář myšlének a ideálů nebe,

na blány psal a štětcem mával, dlátem,

své bystřil oko, tupé brousil spáry,

až silou boha, u nadšení vzňatém

jsi kámen odvalil a sopkou v čele

stráž zaplašil a mrak barbarů charý,

jenž střehl hrob – tu den zaplanul jarý

a z mrtvých vstalo člověčenstvo celé.

Ó kláštery! vy onen hrob jste šerý,

kde lidstvo zmučené věk spalo sterý,

až duch umění jako anděl soudu

vyvolal mrtvé, žití jiskru z troudu.

Jen echem dálným, šeptem tiché břízy,

kdy deštěm těžká do okénka bije,

v San Marku klášteře šum zní a mizí,

jímž chví se kolem hlučná Florencie.

Jak mlhy plášť se zdivo zdá kol šedé,

jímž vrouben klášter; na výspě jak skalné

zde vlna života se láme, tříští

v bezcennou pěnu. V arkád vzdušném loubí

duch samoty co pavouk sítě přede,

ze stromů vůní pryskýřnou se prýští,

v let vánků mísí se a v písně žalné,

jež fontán tiše rybkám pěje v hloubi,

a mnichům v čela zbožné dumy sází.

Nejvíce Giovanni mnich snivý, bledý

zbožnosti ohněm plane; všecky tužby

jak zrna kadidla v ten plamen hází,

jejž jako věčnou lampu ve své hledy

v stráž zavěsil své boží, svaté služby.

I tvůrčí sen, jímž jeho štětec veden,

jen v lásce boží jako v záři duhy

svou peruť hrouží, jak by s nebe éden

chtěl barvou snésti na pozemské luhy.

Včel zlatých rojem z duše díla četná

již vyšla hravě, zahrada co květná

San Marko zkvítal leskem jeho štětce.

Sál prostorný, v něm řádu kapitule

se k radě schází, pilíř na pilíři

po jedné straně, druhá v hloub se šíří

a v středu chová Dominika světce

mramornou sochu. Jako bílé blány

zdi prázdné zejí, dle konventu vůle

sám Giovanni v ně přeumělým rysem

má děje boží svatých vepsať písem.

V té práci pilně mistr zadumaný

dni celé tráví; tvůrčích činů zoři

svou duší chytá jezero jak lunu,

kdy nad sny země okem strážným hoří,

šíp sterý vkládá v tětivy své strunu,

by postihl jím snův, obrazův běhy,

jež jako laně v houštinách se tratí.

A zeď se plní, bílými jak sněhy

zem líbá nebe, mistrův duch se níží

na mrtvý kámen, jako ptáci zlatí

myšlénky pírka nejkrasší mu nosí

ke hnízdu svému sítin do rákosí – –

přec mistr v smutek hlavu svoji hříží,

jak útlý stromek dechem chví se zimy.

Dech právě hasnul, okny gotickými

roj paprsků se růží proudem šinul

v háv soumraků, jenž stínů tměl se dýmy,

s zdi mistrův obraz červánkům vstříc kynul.

Smrť na Golgotě! Trojí kříž se vzhůru

pne jako prsty slavné ku přísaze,

již pokořená země koná nebi;

pod křížem matka dřevo líbá, hřeby,

rozpřáhá náruč, jak by smrti chmuru

zažehnat chtěla – podál na obraze

dav světců církve uděšen se tísní,

jich tváře jako moře sterou písní

se různým chvějí citem, stupni tonů,

hněv, lítosť, láska, dík za spásu věčnou,

jak hvězdy míhají se drahou mléčnou,

smích děcký stejně jako žalmy zvonů,

v nich všecko barev hymnou tajeplnou

zní, v životě co srdcí hýbe vlnou.

Však darmo hledáš na obraze Krista,

tvář jeho schází, jak lilie čistá,

jen těla trup se s kříže vlní dolů.

Plá krásou obraz, ale duše chybí,

tvář Kristova; tak bylo by as zemi,

kdy slunce paprsk uhasnul by libý,

a ptáčeti, kdy mezi haluzemi

by hnízdiť musil písní bez hlaholu –

a proto mistr v tůň se hrouží bolu.

Než dílo začal, Bohu, sobě slíbil,

že celou duši, umění dech, záři

v Kristovu vkouzlí na obraze tváři.

Tu myšlénku jak Promethea přibil

na skálu srdce, nad níž křižující

blesk nadšení vlál, stuha krví děsná,

a k sobě děl, jak spící mluví ze sna:

„Tvář zírám Krista, onu slunnou hvězdu,

jíž davy zdravil vstříc mu jásající,

kdy v Jerusalem v triumfálném vjezdu

se slávy palmou vjížděl na oslici.

Tvář zírám Krista, při večeři slední

kdy chlebem žití hostil učedníky,

a smrti tuchy mrakové jak lední

kol šuměly a zrada hvizdem dýky.

Tvář zírám Krista, kříže kdy již dřevem

pněl zvýšený, zkad nešťastnou zřel máti

a katanů svých obklopený řevem,

kdy spásy lidstva smrtné ve závrati

si vzpomněl náhle, myšlénky té zjevem

kdy zornice, než smrtí uzamkla se,

snem lásky vítězným se chvěla v řase.“

Tři tváře tyto ze tmy neprůhledné

chtěl duhou krásy v tváři spojit jedné.

Však ze snů buněk jednotný kdy celek,

jak medu plást se prací zářných včelek,

sléz vytvořil a z mlžných tvarů plamen

té tváře vytrysk’, jak ji tušil v snění,

mnich žalem nevýslovným schvácen, zmámen

prst, štětec bál se vložit ke kameni,

by na obraze črtal rysy její,

žal, slávu, lásku v božském obličeji.

Jen slzí příval z očí jemu kanul,

jak okeán by opustil své břehy

a citů všech by v duši tály sněhy,

jež srdce z prsou vytrhnout mu chtěly.

Tak vždy se dálo, před obraz kdy stanul,

by dílo skončil; proto ustal v práci

a ve dne, v noci stín co osamělý

zde před obrazem v myšlénkách se ztrácí.

Dnes také dumá. Ze soumraku kukle

již noc jak motýl hvězdných křídel svity

nad město vzlétla, nad kláštera štíty;

v mžik její kouzlo jako poupě puklé

se rozevřelo a snů vůně tichá

plynula hudbou v spící duši mnicha.

Zas viděl neskončený obraz vlastní,

zas jeho štětec slzí odnes’ příval

v dál mlhavou – tu náhle v moři světel

sál celý vzplanul, zvukové harf slastní

kol tiše zněli – jaký stín to sletěl

na obraz mistrův, perutí tam kýval?

Než domyslil, hlas tajný zazněl z hlubin:

„To není stín, to andělé se blíží,

by tvář Kristovu pnící v spásném kříži

v tvůj obraz vdechli. Leskem bohorovným

v těch slzách zaplál zbožnosti tvé rubín,

jež před obrazem žalem nevýslovným

žár tvůrčí hasily a v popel hluchý

květ vidin měnily a v pahýl suchý.

Pán odmění tě, co andělských kůrů

kol jeho trůnu, v zem se chýlí k tobě,

lesk jiné barvy duhy ze azuru

si nese každý, v nesmrtelné zdobě

tvář Krista vzplane, jak’s ji tušil v snění.“

Když mistr procit’, červánek již denní

tkal růže na oknech a na podlaze. – –

Ó boží zázrak! snění vyplněno!

tvář Krista chví se zářném na obraze.

A od té doby mnicha slulo jméno

Fra Angelico.