Fragment.*)

Nu, pěkný nápad je to, blázne starý,

najednou začít psát si memoiry!...

Tož prvá věta šťastně v papír sjela,

jen k tomu zřetel, ať ta knížka celá

se vede řádně, den ať je v ní za dnem,

ať neutone v slohu těžkopádném,

vše povídej si básnickými slovy,

ať ona všudy vzorům svojím hoví,

těm žurnálkům, kam péro dívky mladé

své holubičí dojmy večer klade!

Jen povídej, však pozor, brachu hbitý,

což? není to snad příznak senility?

Jsi třicet roků, jak je slunce měří,

však v mozku tvém se to už nějak šeří,

tam šedesátka už se dobrá hostí

prázdného žití, pádných zkušeností,

a povídavosť, jež je vlastní stáří,

tě vede k papíru a kalamáři.

Jen piš! A co? Nu, napíšeš as denně,

že vstal jsi ráno, jednou (k vůli změně),

že pršelo, a jindy, že je hezky,

žes myl se, strojil, zatím slunce blesky

padaly kolmo na tu naši zemi,

a ty jsi doloudal se ulicemi

k hostinci, kde jsi dobře obědoval,

pak do kavárny, trochu přehazoval

žurnálů plachty, klel jsi podle zvyku

na básně, novelly a politiku,

pak přised’ ten či onen dobrý známý,

a mluvilo se: klepy, módy, dámy,

poslední skandál, nová anekdota –

konečně co jsi žádal od života,

co žádal bys? Vždyť nepřeješ si více.

Tu a tam, pravda, pociťovals sice

prázdno a nudu, jakés přesycení –

však, přiznej sám si, jinak možno není.

Konečně: žil jsi, to je hlavní věcí.

Tvůj děd a otec – vzorní věru předci –

ti rozumně pár hřiven zanechali,

což bylo moudré. Byl jsi atom malý

tohoto světa, žil jak mnozí jiní,

a pohlédneš-li na ty roky nyní:

nebyly šťastny, nešťastny ne taky –

nu život animala pod oblaky;

a jednou skončí celá historie

a dědiců tvých vděčnost nápis vryje,

(ač zanecháš-li něco) v pomník bílý.

A tak když člověk upřímným je chvíli

sám k sobě, dí, že celý žití špás

nestojí za nic. Omne vanitas.

Mluvil jsem s Karlem. Pošetilec starý.

V něm planou jakés opozděné žáry,

kus mladosti mu ještě z očí svítí,

ač ve vlasech se mu již stříbro třpytí.

Rád nemám paradox. On ve svém věku

je stále roveň lyrickému reku,

kde epického starce měl by hráti.

Byl v Německu a studoval prý mnoho,

je v továrně, už ani nevím, koho,

má plno plánů, zbožňuje svou práci,

radostně prý se večer domů vrací

(má matku a dvě sestry, staré panny),

vždy domácně byl jaksi vychovaný;

a to mu zbylo; nyní – vrchol všeho –

chce najít děvče z domu počestného,

sní o lásce, jež dojde ku oltáři

o larech, penátech a krbu, který září,

otcovských radostech a klidném dokonání –

ať šosatí si podle svého přání