Fragment.

Sny jdou a hlava má se rozpomíná...

Vždy smutná byla, měla šestnáct roků,

jak anděl k modlitbě když ruce spíná,

sen blaženosti zářil v jejím oku.

A tichá byla jako holubice,

jež pijíc vděčně oko k nebi zvedá;

nach časem zbarvil bledé její líce,

jak motýl když na kamelii sedá.

Vlas měla zlatý, oko blankytové,

a ruku bílou, vlhkou, průsvitavou.

Na její skráň se sletovali snové,

co myslila, vše bylo hudbou smavou.

Byl večer juž, když tichém ve úsměvu

mně pravila: „Můj příteli, jest pozdě!“

Mně bylo při tom jak při ptáka zpěvu,

jenž opozdil se v tmavém, dlouhém hvozdě.

I její smrt mně sladkou bájí byla.

Šla do hrobu, jak ptáče slétá k stromu,

jak Peri v ráj, jak v rodný fontan víla,

jak dítě zbloudilé jde z lesa domů...