Fragment.

O, nebyla to krása všecka,

jež spila mně, bych měl ji rád –

leč to, že měla soucit děcka, –

že v bolu znala litovat.

A nebyli to její rtové,

jež k polibku mě sváděli,

leč květiny dvě rubínové,

jež šeptaly si s anděly.

A nebyly to oči žhoucí,

kde něha plála smutný ples –

leč hvězdy dvě, jichž paprsk skvoucí

znal jednu cestu – do nebes.

A její duch to nebyl snivý,

jenž ráje vídal v sladkých snech –

leč cherubín, jenž v hvězdné nivy

mi bílých vzletěl na křídlech...