FRAGMENTY. (II.)

Tak douškem z číše strastí pil...

Když v roznětu ji uchvátil:

Tu nedbal, v ní-li slasť či jed.

A tak svůj život utratil!

Zdaž vinou vlastní zmařil květ,

Když stromu kořen vyvrátil

V předivém vzteku blesku vzmět?

A přec mu srdce zkamení.

A duši stráví v plameni

Mrak plný vzdechův trápivých!

Cit vřelý – v mráz se promění;

Myšlénky hasnou v zdrojech svých,

A skutek umře v umdlení,

Nemaje tokův kojivých.

Jak přílud děsí slastí klín;

Čím má býť, toho mhavý stín

Krok vleče v chmúrách loudavý,

Jak mrak přec nebes tihne týn.

Sám sebou nejsa, sotva ví,

Že žije této země syn,

Zná jedno smrti otravy.

A kdo se srdce dotkne snad,

By přivodil v ně citův slad:

Ten vzloudí jiskru hasnoucí,

Jak kamene ji dává sklad.

Ta vzplane náhle – ve stkvoucí

Se záři stráví její chvat,

Jak blesk juž v vzniku hynoucí.